Žlutý kvítek: 23. 9. 1947

Leckterý ze čtenářů - příznivců tajemných křivolakých stínadelských uliček, plácků a zákoutí, dokáže zpaměti převyprávět historii žlutého kvítku. Toho kvítku, kterým Vontové zasypali rakev Roberta Komoura zemřelého na následky zranění v jedné z nesčetných vontských bitev. Z tohoto kvítku pak vznikl odznak všech Vontů - žlutý špendlík. Co symbolizuje, to se dovídáme nejobsáhleji v závěrečné kapitole Foglarova románu Stínadla se bouří.
Žlutý kvítek se však později přenesl z klop knižních hrdinů i na obleky živých chlapců a děvčat. To když Jaroslav Foglar, jako redaktor poválečného časopisu Vpřed, zavedl odznak žlutého kvítku pro všechny čtenáře ...

tohoto tehdy tak oblíbeného týdeníku, kteří souhlasili se zněním zásad jeho nositelů. Bylo to 23. září 1947 - tedy před šestapadesáti lety, kdy se chlapci a děvčata dočetli, co tento odznáček na obleku říká:

Ten, kdo mě nosí, odmítá jakékoliv násilí, bezpráví, hrubost a nečestnost. Je naplněn dobrou vůlí pomoci každému, kdo pomoci potřebuje a touhou po míru mezi jednotlivci i mezi celky.

V následujících měsících redakce Vpředu rozeslala na 60 000 odznáčků žlutého kvítku.
V uplynulých pětapadesáti rocích se odznak žlutého kvítku několikrát ukázal ve větším počtu mezi dětmi i dospělými, zásluhou několika nadšenců. I v současnosti proto můžete spatřit nositele tohoto odznáčku. Není divu. Vždyť původní mírová výzva vyznavačů žlutého kvítku bezpečně prokázala, že je něčím mnohem víc než pouze závěrečnou kapitolou románu pro mládež.