Bobřík Velkých díků ve Sluneční zátoce

V roce 2007 si široká veřejnost připomněla 100. výročí narození spisovatele, legendárního skautského vůdce a výjimečného praktického pedagoga volného času mládeže Jaroslava Foglara.
V rámci významného jubilea spisovatele, který byl obecně známý i pod skautskou přezdívkou Jestřáb, se uskutečnila celá řada aktivit – výstav, setkání, besed, soutěží a dalších projektů a podniků. Tento celoroční vzpomínkový maratón vyvrcholil 19. prosince 2007 ve velkém sále Městské knihovny Praha společenským večerem z názvem Století Jestřába.


V průběhu komponovaného programu bylo několikrát připomenuto rozsáhlé Foglarovo dílo, jehož ojedinělý výchovný účinek se dotkl již několika generaci mladých čtenářů. Odkaz tohoto díla je ovšem aktuální i pro dnešní chlapce a děvčata, kteří stále dychtivě hltají stránky kresleného seriálu Rychlé šípy, dvou desítek autorových knih i souborů dalších komiksů či drobnějších autorových próz.

Z celého spisovatelova díla je dobré připomenout alespoň autorovu románovou prvotinu z roku 1934 – Hoši od Bobří řeky.
Jejich příběh se zrodil přesně před 75 lety, kdy vyšel premiérově – jako román na pokračování – ve Slovíčku, nedělní dětské příloze Českého slova.
Toto dílo připomínáme kromě jubilea prvního vydání i proto, že do české literatury pro mládež vneslo zcela nový prvek: Knihu nestačilo jen přečíst, ale čtenáři byli autorem vyzváni, aby se postupným zdokonalováním své fyzické i duševní vyspělosti přiblížili hrdinům příběhu. Také proto tato kniha patří k základním pilířům naší dětské literatury a po právu je označována i jako „chlapecká bible“.

Měřítkem, podle něhož se čtenáři sami – na půdorysu příběhu Foglarova románu – hodnotí, jak vysoko se dokázali vyhoupnout na výchovné stupnici stanovené Hochy od Bobří řeky, se stala kolekce 13 různorodých zkoušek – bobříků.
Jak jednotlivé bobříky ulovit, popsaly čtenářům přímo románové postavy Rikitanova chlapeckého společenství. Záhy po prvním uveřejnění příběhu před tři čtvrtě stoletím, se barevnými knoflíky – symboly ulovených bobříků – začaly třpytit rukávy košil prvních úspěšných lovců z řad prvorepublikové generace chlapců i dívek.
Lov bobříků se stal fenoménem a tato ojedinělá metoda sebevýchovy mládeže neutuchá ani na počátku 21. století.
Sotva kdo spočítá, kolik nadšených čtenářů nejslavnější Foglarovy knihy se za bezmála osm desetiletí vydalo ve stopách legendárních Hochů od Bobří řeky…

Stejný počet dalších zkoušek přidal autor čtenářům ve svém pozdějším románu Strach nad Bobří řekou. Druhá sada bobříků sice už nevyvolala takový ohlas jako premiérová třináctka, přesto mezi čtenáři Foglarových knih lze potkat řadu těch, kteří se mohou pochlubit i ulovením bobříků žízně, času, barev nebo splněním některé z dalších doplňkových zkoušek.

S odkazem na román Hoši od Bobří řeky bylo v roce 2007 do programu komponovaného večera Století Jestřába zařazeno i originální ocenění spisovatelovy literárně-pedagogické činnosti: Jaroslavu Foglarovi byl symbolicky – in memoriam – předán Bobřík Velkých díků, kterého Jestřáb ulovil právě svým výjimečným dílem.
Pro tohoto ojedinělého – v pořadí vlastně již sedmadvacátého – bobříka zvolili organizátoři večera rovněž exkluzivní barevný odstín – zlatou barvu.
A ve chvíli, kdy Milan Lebeda – Alpín, místopředseda Sdružení přátel Jaroslava Foglara (SPJF), představil publiku v sále podobu tohoto bobříka – zlatavou figurku malého hlodavce – všichni návštěvníci večera vyjádřili Jestřábovi bouřlivým potleskem upřímnou gratulaci.

Vzápětí zazněl z úst Milana Lebedy, který byl iniciátorem tohoto Jestřábova ocenění, příslib, že tento bobřík bude jedné měsíční noci zakopán v místech, které spisovatel nadevše miloval – v legendární Sluneční zátoce u Ledče nad Sázavou.
Tento slib byl splněn výpravou členů pražské pobočky SPJF za úplňkové noci ze čtvrtka 12. března na pátek 13. března 2009. Bobřík byl zakopán spolu s kopií úvodního pokračování prvního vydání Hochů od Bobří řeky ze Slovíčka v roce 1934, Rikitanovým proroctvím a vysvětlující listinou.

A na jakém místě Sluneční zátoky je bobřík zakopán? „Kam přesně byly relikvie uloženy, nikdy nikomu neprozradíme,“ tvrdí svorně všichni účastníci březnové „zakopávací“ výpravy. „Ani kdyby nás všehoschopní sběratelé foglarovských suvenýrů mučili u kůlu smrti jako afričtí lidojedi Jindru Hojera v divadelním představení Rychlých šípů.“

Dodejme jen, že případné „hledače pokladů“ by od jakýchkoliv pokusů objevit tajné místo měla odradit už samotná rozlehlost kultovního tábořiště Foglarova skautského oddílu. Nejde totiž jen o samotnou louku se žulovým památníkem Jestřábovy Dvojky u hrany lesa poblíž turistické základny, ale o podstatně větší území. A to sahá od dávného tábořiště v Zátoce neznáma až po vzdálená, ale velice významná tábornická zákoutí kraje Sluneční zátoky jakými jsou například Rodrigova skála nebo Zlatonosný potok ležící daleko proti proudu Sázavy. Navíc zmíněný Bobřík Velkých díků a průvodní dokumenty byly uloženy ve speciálním vodotěsném pouzdře v téměř dvoumetrové hloubce. Kvůli odolnosti v podzemním lůžku byly pro výrobu schránky zvoleny výlučně přírodní materiály a plasty, takže pouzdro nelze zaměřit ani detektorem kovů.




Foto: Milan Lebeda - Alpín