Odešel kamarád Oldřich Pošmurný

Odešel přítel, kamarád, pracovitý – a hlavně - dobrý člověk. Parte říká: „Oldřich Pošmurný zemřel po dlouhé nemoci 2. května 2010 ve věku 68 let“.
V pátek 7. května v malé obřadní síni Strašnického krematoria jsem se byl se stovkou příbuzných a známých s Oldou rozloučit i já. Smuteční řečnice mluvila krátce, ale měla zřejmě od rodiny dobrý podklad, a tak vše, co řekla, bylo opravdové a vyjmenovala snad všechny Oldovy přednosti.
Oldřich Pošmurný se narodil 8. dubna 1942 v Táboře.
Celý život se věnoval výtvarnictví, hlavně grafické úpravě knih, vymýšlel loga, vytvořil celou řadu poštovních známek, atd., atd.

Kdo potřebuje podrobnější výčet jeho prací a ocenění (a nebylo jich málo!), ať se podívá do knihy Kdo je kdo, nebo přímo do publikace o něm „Oldřich Pošmurný – Život a dílo“, či na stránky http://posmurny.webnode.cz/.

Během smutečních tónů se mi, tak jako určitě všem přítomným, honilo v hlavě mnoho vzpomínek. Promiňte, ale musím pokračovat v osobní poloze.
Oldu jsem poznal v polovině devadesátých let v nakladatelství Olympia, když jsem začínal psát ediční poznámky k foglarovkám, ale bylo to jen nahodilé krátké setkání.
K bližší spolupráci došlo v roce 1998 při přípravě souborného vydání Rychlých šípů, to jsem ho již navštívil v jeho atelieru a jen jsem zíral. Malá sbírka ježků v kleci (ta se časem stále rozrůstala) svědčila o bližším vztahu k foglarovskému světu, ale poznal jsem v Oldovi sběratele par excelence.
Měl rád prostě staré věci – staré hodiny (které uměl opravovat), sbíral i stará psací pera, tužky a krabičky na ně (zřejmě „profesionální deformace“), měl velkou sbírku přívěšků ke klíčům, mimo ježků i další hlavolamy, a jiných záhadných věciček a rébusů.
Olda byl v tom nejlepším smyslu stále klukem „hračičkou“. Když otevřel skříně, vykoukly další poklady – pro mne zcela jasně „Hlasáky, Vpředy, Junáci“. V knihovně byly nejen foglarovky, ale i další klukovská „klasika“.
Bylo jasné, že „jsme jedné krve – ty i já“.
Rychlé šípy lámaly rekordy, a tak o rok později přibyla druhá „velká“ kniha Svorní gambusíni. Na tyto soubory navázaly další čtyři podobné velké knihy z nakladatelství Leprez, se kterým Olda také úzce spolupracoval, a tak jsem k němu občas chodil i s Milanem Svobodou.
V roce 2001 inicioval Ivan Vápenka vydání dopisnice k 90tiletí českého skautingu a Klub skautských sběratelů sestavil tříčlennou poradní pracovní skupinu. Jelikož jde o ceninu, vydavatelem je Česká pošta, grafika si určila pošta a zvolila – Oldřicha Pošmurného. Tak jsem se dozvěděl, že je činný i v oblasti poštovní tvorby.
Koresponďák se povedl (vyšel v roce 2002), a tak Olda začal pracovat i pro nás – skautské sběratele. Musím říci, že vždy ochotně, že ho ta práce bavila. Pro náš sběratelský klub navrhl legitimace. To jsem již Oldu navštěvoval častěji, a tak jsme si povídali i o řadě osobních věcí. Tím více jsem nahlédl i do stinných stránek.
Olda byl opravdu vážně nemocný. Na první pohled to byla motorika, kterou nemohl vůlí ovlivnit. Trhavé neovladatelné pohyby mu jistě vadily, o to více jsem obdivoval, jak s tímto handicapem mohl vytvářet přesnou grafiku. Bral denně několik léků, a nebyly to běžné, levné léky. Měl poruchu krvetvorby, měl „těžké“ kosti. Před rokem či dvěma měl jít na operaci, byl v nemocnici, ale nakonec ho propustili domů s tím, že by operaci nevydržel. Problémy s kýlou a další a další zdravotní problémy, se kterými Olda žil, mu jistě ztrpčovaly život. Návštěvy jsem musel dohodnout s ohledem na to, že v některých hodinách je mu lépe a pak zase hůře. V poslední době ani nemohly být návštěvy dlouhé, byl i z příjemného hovoru unavený. – A stále pracoval, žil ve svém světě grafiky a sběratelství, to ho jistě drželo při životě.
V roce 2006 sám projevil zájem být řádným členem Klubu skautských sběratelů, což jsem s nadšením přivítal a byl věru členem platným, pracovitým.
Velmi často jsme se vídali při vývoji známek ke století světového skautingu a Rychlých šípů.
Žádný grafik nemá rád, když se mu do jeho práce moc mluví, ale já měl občas připomínky. Olda však nikdy neřekl: „Trhni si nohou!“, naopak vždy jsme připomínky probrali a většinou se jim přizpůsobil.
Byla to opravdu výborná spolupráce! Vídali jsme se nejen u něho v atelieru a bytě, ale i v kanceláři známkové tvorby na Olšanské a pak i v tiskárně spojů na Ortenově náměstí.
Občas jsem mu dělal řidiče a doprovod při návštěvách některých výstav, napíklad foglarovské U Zelené žáby“ a v Muzeu hlavního města Prahy, výstavy hlavolamů, na naši sběratelskou burzu, na výstavu v Poštovním muzeu (pěkný plakát ke Skautské poště), na výstavu skautských pohlednic v Nižboru (pro kterou také dělal pěkný plakát).
Pro pražskou výstavu ke století Jaroslava Foglara graficky zpracoval sborník S Jaroslavem Foglarem od Bobří řeky do Stínadel a o rok později Tam-Tam k výročí seriálu o Rychlých šípech.
Jeho rukama prošly obě velké Teslevičovy knihy nakladatelství Olympia Rychlé šípy ve Stínadlech (zde jej zvěčnil Milan Teslevič jako těžce nemocného ležícího otce Vládi Dratuše – na straně 531, o něco dále pak na straně 566) a komiks Hoši od Bobří řeky (tady by vám mohla být povědomá tvář domovníka z domu U modrého hroznu na straně 112).
Jeho stopa je patrná i v časopise Bobří stopou.
V roce 2007 k stému výročí narození Jaroslava Foglara pro Sdružení přátel Jaroslava Foglara zpracoval několik variant ústředního jednotícího loga k oslavám, graficky upravil pohlednice.
Jistě toho bylo ještě více.
Loni na podzim bylo tradiční setkání Sběratel, kde byl čestným hostem a vystavoval tam ambigramy – další z jeho grafických specialit. Poskytl nám - skautským sběratelům – svůj stolek, a tak jsme tam mohli sice na malém prostoru, ale zdarma, nabízet své sběratelské kousky, a také vystavovat.
Je toho hodně na vzpomínání.
Olda byl manuálně zručný, uměl dělat krásné kufříky se starou patinou.
Sám vytvořil i řadu obrazů.
Dokonce napsal i několik knížek – „13 povídek s podtitulem Ale spíš než povídky jsou to jen příběhy ze života“, pak následovala „Tentokrát pouze 10 povídek s podtitulem Ale zase něco navíc – k těm prostým příběhům ze života.“ Obě knížky jsou úsměvné, dovedl psát i o věcech neveselých vesele.
Občas jsme zabrousili i do osobní oblasti. O manželce a dětech vždy mluvil dobře, bylo vidět (a slyšet), že je má rád. Ocenil jsem několikrát i výbornou kuchyni paní Aidy.
Občas poradil s počítačem, poskytl i program pro úpravu grafiky a následně radil s problémy, hodně mi pomohl s věcmi, které dnes dělám rutinně a už ani nevnímám, že za tím je on.
V březnu letošního roku jsem ho požádal o návrh na plakát k výstavě Poklady skautské literatury. Rozhodně to nebylo pro něho jednoduché, ale plakát dodal v elektronické podobě včas a opět pěkný! Vernisáž výstavy se konala v sobotu 1. května. Následující den 2. května Olda zemřel, jak říkají skauti: „usedl k věčnému táboráku“, nebo foglarovci: „šel tam kam bílá oblaka plují…“.
Za Klub skautských sběratelů Junáka a za Sdružení přátel Jaroslava Foglara se přišli do krematoria rozloučit Honza Mareš - Bonzo, Milan Lebeda - Alpín a já – Václav Nosek - Windy.


O Oldřichu Pošmurném lze pomocí vyhledávače na Bohouškovi dohledat řadu starších článků.
Doporučujeme zejména článek Jak vznikala kniha Rychlé šípy ve Stínadlech - očima grafika Oldřicha Pošmurného v třech pokračováních z října 2005:
http://www.bohousek.cz/clanek-2005100503-jak-vznikala-kniha-rychle-sipy-ve-stinadlech-ocima-grafika-oldricha-posmurneho-i.html
http://www.bohousek.cz/clanek-2005101301-jak-vznikala-kniha-rychle-sipy-ve-stinadlech-ocima-grafika-oldricha-posmurneho-ii.html
http://www.bohousek.cz/clanek-2005102502-jak-vznikala-kniha-rychle-sipy-ve-stinadlech-ocima-grafika-oldricha-posmurneho-iii.html








Na fotografii je Oldřich Pošmurný (vpravo) s autorem textu Václavem Noskem – Windym na výstavě skautských pohlednic v skautském muzeu na zámku Nižbor v létě 2009.
Foto: Milan Lebeda