ČRO Radiožurnál (5.5.2010): Rozhovor s Luborem Šušlíkem - účastníkem Pražského povstání

[ Autor: Napsali jste nám | zařazeno: 10. 5. 2010 | přečteno 11318 ]

Na otázku, jak vzpomíná na chvíle osvobození v Praze, pamětník odpověděl:

"No tak, ten moment skutečně bylo něco, jako když vám spadne kámen ze srdce. Jednak už večer 8. května naše jednotka, která byla zformovaná už jako bych řekl taková ta první česko-slovenská revoluční jednotka vojensky organizovaná s velitelem poručíkem, tak dostala příkaz, abychom vytvořili ochranný kordon ustupujícím německým nebo odcházejícím německým vojskům, takže jsme v té době drželi kordon zhruba kolem Staroměstského náměstí až k Pařížské třídě, která teda celá byla skoro vyhozena, no a kolem nás od Žižkova, od Karlína, vlastně kolem Prašné brány projížděly ty kolony německé a Pařížskou třídou potom pokračovaly dál. Byl to na jedné straně takový krásný pocit, že ty Němci, kteří tam seděli, sice celí naježení, protože nevěděli, jestli nedojde zase k nějakému dalšímu střetu, ale že prostě mizejí z Prahy a že jsou jako zpráskaní psi. Nebylo vidět, že by ještě chtěli bojovat, protože nakonec to byli většinou obyčejní vojáci, kteří museli narukovat. Takže to byl takový ten první dojem, že teda odjíždí. My potom, když teda ty kolony všecky odešly, odjely, tak nakonec z toho Staroměstského náměstí jsme se měli někam stáhnout na nocleh. A to vám musím říct, bylo to krásný, když jsme přešli Vltavu a ten náš velitel dostal za úkol ubytovat se ve smíchovské vodárenské věži, o které jsem věděl, že tam měla Foglarova Dvojka svoji klubovnu. No, a já jsem dostal první stráž u věže dole, zatímco ostatní budou spát, a že mě za 2 hodiny vystřídají. Jenomže všichni jsme byli tak asi unavení těmi předchozími boji, že já jsem tam tu stráž držel až do rána. No, a když se konečně tam někdo probral nahoře a když teda zjistili, že jsem skutečně vydržel i v tom chladu ráno u Vltavy stát stráž až do rána a sledoval jsem, jak teda hoří ještě na obzoru radnice, řada požárů bylo vidět, tak teda první co bylo, že musíme honem do centra se podívat, protože už se proslechlo, že přijíždí teda někde ruské tanky, dostali jsme se na Příkopy, no a tam už skutečně ruská regulovčička už ukazovala, mávala, praporkama. No, a je fakt, že bylo spousta lidí, dokonce ženy, v krojích. Prostě lidi vyrukovali radostně, ten den bylo krásný ráno, po těch předchozích některých deštivých dnech bylo úplně jinak. No, tak je jistý, že prostě jsme ty Rusáky vítali s úžasným nadšením a tak jsem se taky chytil, naskočil, na jedno z těch stupátek toho ruského auta a teď prostě jsme projížděli tou jásavou Prahou přes Příkopy, Václavské náměstí nahoru, no prostě pořád dál přes Vinohrady, přes Vršovice, až jsme skončili někde v Záběhlicích, musím říct, a děvčata nás líbaly, protože oni nás braly prostě jako naše vojáky, měli jsme ty naše přilby, že jo, a flintu jsem měl úplně ucpanou hlaveň od šeříků, protože se do ní cpaly kytky. Bylo to prostě nádherný. "

(Pasáž zvýraznila redakce Bohouška.)

[ přidat komentář | Vytisknout článek ]