Idnes.cz(4. 1. 2015): Z hasiče úspěšný výtvarník. Víc času jsem stejně kreslil, než hasil, říká

Ilustrátor, autor komiksů a knížek, malíř. A duší indián. Brňan Pavel Čech je držitelem prestižní Magnesie Litery za knížku Velké dobrodružství Pepíka Střechy, každoročně jsou jeho publikace mezi těmi nejoceňovanějšími, přitom nikdy nechodil na žádnou výtvarnou školu.

(...)

Kdo vás ovlivňoval tím správným směrem?

Asi autoři zakázaných knížek, když jsem byl malý kluk. O foglarovkách jsme nevěděli, kolik jich je a kde je vlastně sehnat, chodili jsme po antikvariátech a hledali pod písmenem ef a nedocházelo nám, že tam toho Foglara nenajdeme. Měl jsem kamaráda, který mi Foglara půjčoval, jeho rodiče ho měli. Miloval jsem Vernea a obrázky Zdeňka Buriana.
Sbíral jsem Saudka, vystřihoval ze Sedmičky pionýrů Asterixe a obkresloval Nepraktovy postavičky. Až zpětně mně potom došlo, že kdybych žil v záplavě komiksů, jako žijí dnešní děti, necítil bych asi potřebu si těch pár, které jsem měl, obkreslovat a vymýšlet si k tomu svoje vlastní. Takže bych se asi stal něčím a někým jiným. A zcela zásadní pro mě byli Dva divoši Ernesta Thompsona Setona. Hráli jsme si na ně s mým spolužákem Petrem Růžičkou velmi intenzivně.

Ale vyrůstal jste v Brně, ve městě, to se na indiány nehraje nejlíp.

Vyrostl jsem v Komíně u lesa, takže tam se dalo běhat a hrát si na indiány náramně, i když žijete v paneláku. A Stínadla jsem si pak spíš představoval, Brno bylo šedivé a oprýskané, tak to nebyl takový problém. Bratranec bydlel na Veveří ve starém domě a tam mě fascinovalo úplně všechno – půda, chodby, sklep. Ale Meyrinkova Praha to nebyla, takže dodnes to mám tak, že když chci uniknout, začnu si malovat vlastní město, vlastní svět s křivolakými uličkami.

Dokáže Foglar nebo Verne ještě oslovit dnešní děti?

Řešil jsem to mnohokrát v případě mých synů. Je jim devět a třináct let. A mají počítač. Když jsem vyrůstal, žádné počítače nebyly. Ale dnes nemůžete po dětech chtít, aby se zavřely před světem kolem a sedly si do kouta s verneovkou, ve které jsou popisy přírodních krás na šest stran. Naopak Foglar je podle mě poměrně přenosný do dnešní doby, chlapecké duši rozuměl jako málokdo. I ve světě počítačů potřebujete nejlepšího kamaráda. A stejně intenzivně potřebujete být někomu nejlepším kamarádem.
Bez ohledu na internet a další lákadla se kluci stejně vztahují ke svým hrdinům, to je pořád stejné. Parta, tajemství, touha být odvážný, dobrý, čestný, odhalovat záhady. Jen asi dnešním klukům přijde divné, proč se všichni ti Foglarovi hrdinové vždycky tak složitě domlouvají na času a místě srazu, proč si jednoduše nezavolají – tyhle děti vlastně netuší, jak fungoval svět bez mobilních telefonů. A že to mělo své kouzlo, když člověk přišel včas a na správné místo a viděl pak s úlevou kamaráda nebo později třeba slečnu opravdu přicházet. (...) Zdroj: http://brno.idnes.cz/rozhovor-vytvarnik-pavel-cech-z-brna-ds6-/brno-zpravy.aspx?c=A141231_2127592_brno-zpravy_daj