| STÍNADLA |
Bohousek
Rubriky
Nejčtenější články vydané v posledních 30 dnech
Prahou Jaroslava Foglara

Bydliště
Pracoviště
Klubovny
Tábořiště
Místa inspirace

Foglarovský svět
Tipy a vzpomínky pište na info@bohousek.cz, předmět: Prahou Jaroslava Foglara
Foglarovky
Bohoušek doporučuje

Eduard Světlík: Moji přátelé a já - Stanislav Sohr

[ Autor: - Eduard Světlík | zařazeno: 11. 1. 2021 | přečteno 1449 ]

Stanislav SohrPo svém příchodu do Karviné v roce 1960 jsem se často dostával do Ostravy. Bylo to nejbližší správní, hospodářské i kulturní centrum, kam mě přiváděly služební i soukromé zájmy, takže jsem se tu seznámil s řadou lidí z nejrůznějších oblastí kulturního a uměleckého života.

Našel jsem tu také nejtrvalejšího a nejvýznamnějšího životního přítele, Stanislava Sohra. Je zajímavé, že je dost lidí, u nichž si pamatuji, kdy jsem se s nimi poprvé setkal, ačkoli pro mě nejsou příliš významní, ale pokud jde o mého úhlavního přítele, takovou vzpomínku si nevybavím. Zřejmě proto, že se stal tak samozřejmou součástí mého života, jako kdybych ho znal od prvního pohledu na svět, jako by pro mne existoval odjakživa. Pravděpodobných příležitostí, kdy k tomu došlo, je víc než dost, neboť byl všude, kde se dělo něco zajímavého – v té době byl ostatně šéfredaktorem Ostravského kulturního zpravodaje, takže to měl přímo v popisu práce. Též je možné, že jsem znal dříve jeho ženu Alenu, s níž jsem se jako s kolegyní z jednoho ostravského učiliště vídal na pravidelných poradách, a ta nás seznámila. Od první chvíle však měly naše styky takovou frekvenci a tolik podob, že by to vydalo na tlustou kroniku.

Když si vybavím jeho zjev, vidím mohutnou postavu, lysou hlavu s velkou mozkovnou, temperamentní gestikulaci a přesvědčivou výmluvnost. Diskuse s ním byla vždy tak trochu jednostranná, ne však proto, že by neuměl naslouchat partnerovi a respektovat jeho názory, nýbrž proto, že jeho argumentace bývala tak silná, že každého prostě převálcoval.

Sohrovi bydleli v centru Ostravy, kousek od nové radnice, a stali se pro mě základnou v krajském městě. Často jsem u nich po večerních představeních a jiných akcích přespal. Sedávali jsme v Standově pokoji dlouho do noci, on v křesle za svým psacím stolem jako za pevností, jejíž hradby tvořily štosy rukopisů a knih, já v pohodlném ušáku naproti, a poslouchal jsem jeho fundované názory na divadlo, literaturu a umění vůbec, i poutavá vyprávění z jeho často dobrodružného života. A že bylo o čem vyprávět! Přesto jsem se občas přistihl, že v hlubokém křesle neslušně klímám, zatímco mi můj přítel hází perly svých zkušeností a není k unavení. Patřil prostě k lidem, kteří jsou nejaktivnější v době od deseti večer do čtyř ráno (a pak dlouho vyspávají).

Narodil roku 1925 v Hodoníně, vyrůstal hlavně v Přerově, kde navštěvoval obchodní akademii, první básnické pokusy posílal do Mladého hlasatele a vyhrál literární soutěž tohoto časopisu, za války byl totálně nasazen a v roce 1944 poslán do Jeny, kde zažil bombardování, pokusil se o útěk k Američanům, musel se však vrátit do protektorátu. Tohle dobrodružství mu však nestačilo a v témže roce se vydal na Slovensko, kde ho zastihlo povstání, podstoupil boj s německým wehrmachtem, jen tak tak se mu podařilo uprchnout a díky zraněnému oku se do konce války skrýval v přerovské nemocnici.

Po osvobození se angažoval v národně socialistické straně a v roce 1946 odešel studovat do Prahy na Vysokou školu politickou a sociální. Přitom se stal externím redaktorem časopisu Vpřed, seznámil se s Jaroslavem Foglarem a stal se nadšeným propagátorem jeho díla a idejí. V té době se též začal zajímat o parapsychologii a esoteriku.

Při politických prověrkách, jež následovaly po komunistickém puči v roce 1948, byl vyloučen ze školy a musel narukovat na vojnu. Po ní se několik let živil jako herec v moravských oblastních divadlech, poté jako pojišťovák v Ostravě, až se díky úspěchům v krajské literární soutěži stal redaktorem Ostravského kulturního zpravodaje.

 Stanislav Sohr: Zase zní píseň úplňku - vyprávění o JaroslaJeho osobní líčení těchto dobrodružných událostí a existenčních zvratů bylo samozřejmě značně podrobnější a barvitější, než jsem stručně načrtl. Další etapa našich vztahů začala, když jsem se stal ředitelem závodního klubu a zatoužil rozšířit činnost o výdělečné aktivity, což bylo výsledkem jistého uvolnění podnikatelských aktivit v šedesátých letech. V praxi to znamenalo, že společenské organizace mohly provozovat cosi podobného, čemu se v JZD říkalo přidružená výroba.

Stanislav v té době otiskoval v Ostravském kulturním zpravodaji jako literární přílohu na pokračování Foglarovy romány (Záhadu hlavolamu, Stínadla se bouří), byl by rád vydával i Rychlé šípy, ale zřizovatel časopisu to nemohl či nechtěl povolit. Přišel proto s nápadem realizovat tento záměr v klubu, který jsem vedl. Přiznám se, že mě to trochu zaskočilo, tak daleko mé zamýšlené výboje nesahaly. S nakladatelskou činností jsem neměl zkušenosti, nevěděl jsem, jak takový počin zdůvodnit a obával jsem se i reakce zřizovatele klubu, tj. podnikové organizace ROH, protože Jaroslav Foglar byl stále na indexu nežádoucích autorů.

V této situaci mi Stanislav poprvé poskytl příklad svých schopností a své odvahy a já toho jako učenlivý žák využil. Nejprve jsem vzal pod křídla klubu bezprizorný Klub přátel Jaroslava Foglara, jehož duchem byl Zdeněk Pírek ze Vsetína, abychom mohli populární seriál prezentovat jako součást činnosti tohoto klubu. Potom jsme se rozjeli do Prahy za Foglarem, uzavřeli nakladatelskou smlouvu a zjistili, z jakých podkladů se dá reprint Rychlých šípů pořídit. Část nákladu prvního sešitu jsem věnoval jako vánoční dárek dětem havířů mateřské šachty, které z toho byly v sedmém nebi, čímž se ulomil hrot potenciálního odporu z této strany. Ediční činnost věnovanou Foglarovu dílu jsme pak rozšiřovali např. tím, že jsem pro klub objednal dotisk příloh Ostravského kulturního zpravodaje s Foglarovými romány, dali jsme je svázat a získali tak samostatné knihy, jež se dostaly na knižní trh. Nebo jsme navázali spolupráci s Markem Čermákem, který se ujal rekonstrukce předloh s kresbami Jana Fischera a pod vedením Jaroslava Foglara kreslil nové příběhy.

Tato činnost začala nabývat takového rozsahu, že přesahovala možnosti i poslání mého závodního klubu, a tak Standa přišel s dalším nápadem, jímž si chtěl splnit jedno ze svých životních přání: vytvořit vlastní nakladatelství. Doba zatím takovým iniciativám přála. Díky spolupráci s Josefem Kutíkem, ředitelem Inzertní a reklamní agentury Mladé fronty v Praze (jenž se později stal úspěšným autorem knih pro mládež, např. Bílé vydry), jsme zjistili, že by se takové nakladatelství dalo založit jako hospodářské zařízení Svazu klubů mládeže. To se nám podařilo, já do Pulsu delimitoval ediční činnost závodního klubu, Standa se ujal vydávání měsíčníku Tramp, z volných sešitů Rychlých šípů udělal samostatný časopis a nastartoval velkorysý ediční program, který se už nesoustřeďoval jen na Foglarova díla. Já se pak též rozhodl splnit si jedno přání: přesídlit do Prahy. Udělal jsem to tak, že jsem nejprve převzal od Svazu klubů mládeže vydávání časopisu Dostavník, pak v rámci této organizace založil Obchodní kancelář Fortuna, jež byla podnikem s širokým kulturním programem, stal se ředitelem a odstěhoval se do Prahy.

Spolupráce se Stanislavem Sohrem a Pulsem pokračovala mj. tím, že jsme společně vyráběli a distribuovali slavný hlavolam ježka v kleci. V době největšího rozvoje však spadla klec. Normalizační proces, započatý v dubnu 1969 dospěl v roce 1971 k tomu, že samostatné mládežnické organizace, jakou byl i Svaz klubů mládeže, byly opět nahnány do lůna Socialistického svazu mládeže, všechna hospodářská činnost se musela zrušit a došlo k likvidaci jak Pulsu, tak Fortuny.

Zatímco v Praze proběhla likvidace mého podniku celkem bez problémů, krajští činitelé v Ostravě se s velkou chutí do Pulsu zakousli chtějíce zlikvidovat nejen podnik, ale i jeho ředitele, což se jim podařilo. Přestože v účetnictví Pulsu nemohli najít žádné nesrovnalosti, tak dlouho Standu Sohra dusili a honili po soudech, až to odskákal infarktem a musel odejít do invalidního důchodu. Krajští trpaslíci mu nemohli odpustit, že jim tolik přerostl přes hlavu.

A začala další etapa jeho života a našich vzájemných styků.

Poté, co se Stanislav dostal z nejhorších zdravotních potíží, začal hledat nové aktivity, v nichž by se uplatnil. Nejprve se rozpomněl na svou divadelní minulost, spojil se s havířovským Jiřím Tibitanzlem, který býval činný jako mim, ale nyní vedl divadélko KRUH hrající pohádky pro děti. Stanislav se několik let snažil povznést jeho činnost na vyšší úroveň jako herec i manažer (sám jsem mu sjednal hostování na scéně nakladatelství Albatros v Praze), ale bylo s tím spojeno tolik cestování a potíží s pořadateli i členy souboru, že po několika krušných letech tento pokus vzdal. Neodradilo ho to však od toho, aby založil vlastní divadlo pro děti, nazval je Slunečník, napsal pro ně hru Zlatý košíček, ale ani tento pokus mu nezajistil existenční minimum.

Stanislav Sohr: Dodavatelé snů a jiné záhadné příběhyKdyž se v sedmdesátých letech začalo mluvit o experimentech s parapsychologií či psychotronikou a o formách alternativní medicíny, Stanislav si připomněl telepatické pokusy ze studentských let, jichž se zúčastnil, napsal o svých zkušenostech Františku Kahudovi a stal se členem výzkumného týmu jeho psychoenergetické laboratoře. Kromě zadávaných úkolů začal pracovat na vlastním systému identifikace a klasifikace mentálních jevů a přitom v sobě objevil léčitelskou schopnost. A měl s tím nečekané úspěchy, o nichž mi vždy nadšeně referoval. Kromě rozsáhlé klientely v Čechách i na Slovensku, kromě stálé spolupráce se slušovickým družstvem byl zván i do zahraničí včetně Spojených států a Kanady.

Při jedné návštěvě Ostravy jsem se u něj setkal s lidmi, jimž pomohl, a mohl si ověřit, že jeho zprávy byly pravdivé. Tehdy za ním přijeli mladí manželé z Přerova, jejichž syn byl téměř slepý vinou pigmentových skvrn, které pokrývaly sítnici jeho očí. Stanislav je po několika sezeních rozptýlil a chlapci se zlepšil zrak natolik, že mohl bez problémů číst, běhat a jezdit na kole a co hlavního – nemusel chodit do školy pro slepce. Když jsem se jich zeptal, jak se dozvěděli o léčitelských schopnostech mého přítele, řekli mi, že mají známé, jejichž dcera trpěla častými epileptickými záchvaty a ztroskotala na tom její vážná známost. Stanislav Sohr ji vyléčil, našla si nového chlapce, provdala se a od té doby je zdravá a šťastná.

Tato úspěšná etapa Standova života trvala téměř deset let, byly tu však dva důvody, pro něž léčitelskou praxi v tak velkém rozsahu ukončil. Jednak se za socialistického státu nikdy nepodařilo dát této činnosti dostatečně legální ráz, takže její provozování i odměňování mohlo kdykoli vést k trestním postihům, jednak to Stanislavovi odčerpávalo hodně sil. Je nesporné, že energii, kterou léčitel předává nemocným, čerpá především ze sebe a pokud nemá dost času na její obnovu, musí se to podepsat na jeho zdraví. Stanislav si to uvědomil, a tak dospěl k poslední formě využití svých schopností a zkušeností.

Díky pádu totalitního režimu v roce 1989 se dočkal politické rehabilitace a uznání vysokoškolské kvalifikace, založil v Ostravě Společnost pro diagnostickou prognostiku a neokybernetiku s názvem NOETIS. Otevřel řadu dlouhodobých kurzů, školil praktikanty uplatňující metody jeho práce a vychovával si pokračovatele svého díla. Zbyl mu čas i na to, aby vydal jak řadu vlastních odborných prací, tak několik titulů umělecké prózy inspirované tajemstvími světa a záhadami života, na něž při své práci tak často narážel.

Jeho bouřlivá a plodná životní cesta skončila před Vánoci v roce 2000, několik dní před 75. narozeninami.

S laskavým svolením Eduarda Světlíka převzato z webu seniortip.cz


Související články:
Stanislav Sohr (11.01.2021)



Foglarovské výroky
Vyhledávání
 
KNIHA NÁVŠTĚV
Foglarovský svět a sametová revoluce
Bohoušek před 20 lety
13 otázek - kvízy
Nejkomentovanější
reklama

* Bohouška připravuje redakce ve složení: Milan Lebeda - Alpín (vedoucí), Petr Molka - Best (webmaster), Tomáš Hromádka - Krizmen (redaktor). Bohoušek je připravován ve spolupráci s Pražskou pobočkou SPJF.
* Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce a vlastníků autorských práv. Bez souhlasu redakce nesmí být žádná část Bohouška publikována a to jak v tištěné, tak elektronické podobě.
* Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
* Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
* Zprávy, příspěvky a žádosti můžete poslat na .