Zpovídání: Petr Kotek - režisér s tajemstvím

Co jsi chtěl v životě dělat, když ti bylo 12 let? Bydleli jsme v panelákovém pražském sídlišti na kopci nazvaném Červený vrch. Už tehdy, jako malý, jsem měl rád les. Takže jsem chtěl být hajný. Tehdy mi ale rodiče nakukali, že Pražáky na lesnickou střední školu neberou, což je samozřejmě nesmysl. Oni mě tímto způsobem vlastně oklamali a já se musel poohlížet po nějakém jiném oboru. Zajímalo mě také fotografování, a tak jsem šel studovat fotografii na grafickou školu. Dnes toho však lituji, a zvlášť teď, když jsem se přestěhoval z centra Prahy do Jirnů a chodím tam po lese a říkám si, jak by bylo zajímavé starat se o les.

Co dobrodružství a objevování? Tam, kde jsem prožíval dětství, byla sice nedaleko Divoká Šárka, ale jinak tam nebylo vůbec nic. Tak jsme si tam, my děti, museli ta nejrůznější dobrodružství vymýšlet. Jednou začas, se mi stalo, že mě rodiče vzali tramvají dolů do města, o kterém jsem se dozvěděl, že je to Praha. Jezdili jsme mezi fantastickými baráky a já jsem celou dobu té cesty nikdy nevěděl, kde vlastně jsem. Jen kolem mě ubíhaly staré zpustlé popraskané baráky. A když jsme potom vyjeli tramvají zpět na naše sídliště, tak jsem si matně pamatoval obrazy z té Prahy a zároveň jsem věděl, že už se tam nikdy nedokážu vrátit, protože tam sám netrefím...

Takže Praha a její tajemství tě zaujaly? Praha pro mne byla takovým fantastickým magickým přízrakem, kterého se člověk občas malinko dotkne, ale nikdy ho neuchopí. Ze kterého se musím vždy stáhnout zpět mezi ty paneláky. Praha byla pro mě byla přízrakem, který mě strašil a přitahoval zároveň.

Praha - mnozí její střed považují za předlohu Stínadel - vontské čtvrti ,o které psal Jaroslav Foglar. Hledal jsi někdy Stínadla, když jsi byl kluk?    Ne. Já jsem je nemohl hledat, protože kde bych je na Červeném vrchu hledal?    Foglarovky s tím nekonkrétním obrazem města, které vidím, jak splývá za sklem tramvaje - toho města se nikdy nedotknu přes sklo. Tak přesně s tím se mi ty knížky scvakly dohromady a věděl jsem, že to město doopravdy nepoznám.    Knihy Jaroslava Foglara jsem začal číst asi v sedmi letech. Viděl jsem také televizní seriál režiséra Hynka Bočana Záhada hlavolamu. Byl jsem tím vším tak nadšen, že už jsem tehdy přišel na nápad natočit o tom celovečerní film. To se mi podařilo až po letech (filmová Záhada hlavolamu měla premiéru 13. května 1993).

Jak se díváš na ty, kterým je dnes dvanáct let? Nejvíce mi vadí na dětech jejich televizní pasivita. Mladí přijímají televizní a filmové vzory, nad kterými nemusejí přemýšlet, jenom je napodobovat. Když třeba čtu knihu, tak používám fantazii. Takže můj nejlepší nápad je, že by hlasatelka ve čtyři hodiny odpoledne řekla: “Vážení diváci, venku svítí sluníčko, a je tam výjimečně hezky, a proto končíme vysílání a všichni ven…,” ale to se mi na sekci ředitelství programu nepodařilo zatím prosadit. Bylo by to určitě geniální. Zatím si tedy pořád hmoždím mozek, jak lidi dostat z bytů od té bedny prostřednictvím jí samotné, jak jim říct - neseďte tam….. Někteří mladí jsou docela milí a chytří. Je jich ale málo. Občas je potkávám. Poznám je podle výrazu na ulici. Je jim to vidět ve tváři.

Režiséra Petra Kotka zpovídali: Petr Molka a Karel Hrivňák

(Fotografie jsou z natáčení a pořadů v pásmu Večer s Rychými šípy.)