Zálesácký dort ze žaludů – jedno velké dobrodružství

„Koncem září jsme byli na výpravě U tří dubů. Pod stromy byly celé závěje krásných lesklých žaludů a nám bylo až líto, že jich nelze upotřebit jinak než jako krmiva pro lesní zvěř nebo na výrobu různých panáčků a zvířátek. Ale Tomek nám řekl, že ví, co se by se dalo se žaludy dělat a zda prý chceme jíst žaludový dort.“

Přiznám se, že jsem měl několik dětských foglarovských snů. Mimo jiné najít Jeskyni trilobitů, najít šafránovou louku, prolézat Opičí stromy, objevit Stínadla a v neposlední řadě upéct Žaludový dort.

Knihu Kronika Ztracené stopy jsem objevil v místní knihovně hned po Sametové revoluci, když se vydání z roku 1970 vrátilo z uzamčených sejfů Městské knihovny. Uvnitř jsem našel mnoho inspirace nejen pro klubovní a oddílový život ale i pro svůj volný čas, a také proto se příběhy Ztracené stopy staly pro mě na více než dva roky oblíbenou četbou. Jedno se mi ale nikdy nepodařilo realizovat – zálesácký dort ze žaludů. V klubu a později i ve skautském oddíle k tomu nebyly vytvořeny podmínky a doma jsem na žaludy zapomněl, nebo mi rodiče pečlivě nasbírané žaludy vždycky vyhodili, s tím, abych s takovým nesmyslem domů nechodil.


„Dověděli jsme se z jeho knihy, že žaludy mají velkou výživnost, protože v sobě obsahují 57% škrobu, 10% cukru, 7% bílkovin a 5% tuku. Vyzval nás pak, abychom sbírali zralé žaludy, vypadlé již ze svých číšek. Přitom si liboval, jak je dobře, že už bylo několik ranních mrazíků. Žaludy prý budou mnohem lepší, než kdyby mrazíkem neprošly.“


Příhodná situace nastala až po mnoha letech na podzim loňského roku, kdy jsem si při procházce v lesích kolem Orlické přehrady vzpomněl na svůj dětský sen a na kamaráda Slávka, který před časem při jedné příležitosti vyprávěl o tom, jak se svým synem se neúspěšně pokoušeli žaludový dort upéct. Urodilo se zde totiž nesmírné množství obrovských žaludů, a tak jsem se dal do sbírání, do kterého jsem zapojil svoji manželku a na její dotěrné otázky, proč žaludy vlastně sbíráme a zda půjdeme někam za zvířátky, jsem odpověděl: „Budeš koukat, upeču Žaludový dort podle Jaroslava Foglara“. Myslela si, že jsem se zbláznil a když se později setkala s mojí matkou, tak si spolu významně ťukali na čelo.

Já jsem zatím začal postupně okupovat kuchyni. Práci jsem si rozdělil asi na 3 týdny. Přesně podle Jestřábova návodu jsem rozlouskal asi 1,5 kila žaludů a vyndal z nich jádra. To byla přitom asi nejhorší práce, protože slupky žaludů jsou opravdu pevné a k jejich rozlousknutí je potřeba trochu fortelu a pečlivosti. Přitom je třeba dávat pozor na červavé žaludy. Ideální jsou žaludy, které mají čistě hnědé zabarvení, mají pevnou a neporušenou slupku. Pak bylo nutné odstranit z každého jádra tenkou hnědou slupku. Zde se osvědčila metoda, která se používá při loupání mandlí – ponořit jádra do teplé vody. Nicméně oběma činnostmi jsem strávil dohromady jedno nedělní odpoledne a večer čistého času. Měl jsem sto chutí několikrát svůj pokus ukončit, ale vždy mě dál táhla vůle dílo dokončit ke zdárnému konci a splnit si svůj dávný sen. Kdyby byl bobřík trpělivosti, pak by totiž jeho úkolem byla výroba Žaludového dortu. Jistě se nedivíte, že jsem doma po tu dobu svým zápalem pro věc patřil za velkého podivína.

Očištěná jádra jsem rozřezal na čtvrtiny vložil do velkého hrnce s vodou. Za hodinu se voda zakalila, a tak jsem ji pro jistotu hned vyměnil, a pak jsem zakalenou a na chuť hořkou vodu třikrát denně vyměňoval. Tříslovin bylo v žaludech opravdu hodně, a tak když se voda i po dvou dnech zakalovala, rozhodl jsem se, že je budu máčet pro jistotu o trochu déle. Čtvrtý den se už voda nezakalovala, a tak jsem do velkého hrnce namíchal přesně na jeden díl žaludů dva díly vody. Hrnec jsem postavil na plotnu a nechal zvolna ohřívat. Žaludy ve vodě se začaly vařit asi po 20 minutách. Již byly pěkně teplé, ohřáté a trochu změklé. Odstavil jsem hrnec z kamen, vodu zcedil a žaludy pak rozemlel na strojku na maso. Vzniklou žlutou hmotu jsem rozprostřel na plech a nechal sušit, což trvalo několik dní. Žaludový polotovar jsem potom dosušoval na plotně. Hmota ztvrdla, zhnědla a skutečně chutnala jako pražené mandle. Chutnala i manželce. :-)

Přišla neděle a nastal čas pro další fázi přípravy – mletí mouky a samotné pečení dortu. Jak píše Jestřáb, ideální je mlýnek na kávu, dobře ovšem postačí i mlýnek na strouhanku či oříšky. Jeho použitím vznikne hnědá žaludová mouka.





„Z té jsme pekli placičky na malých pánvích. Samozřejmě, že jsme moučku zadělali mlékem, aby bylo pěkné těsto. Placky byly velmi křehké a lámaly se, když jsme je chtěli obracet na druhou stranu.“




Přiznávám, že zde nastalo největší úskalí celého receptu, protože žaludová mouka prostě s mlékem na pánvi s olejem nedržela, ať jsem zkoušel používat dle Kroniky Ztracené stopy dvě pánvičky sebelépe. Připadal jsem si skoro jako nováček Bubáček v Jiříkově vidění, když přišla moje druhá polovička do kuchyně, beze slova vzala kouřící pánev se spálenou moukou-těstem a odešla na zahradu. Týž den dopoledne jsme totiž prováděli předvánoční úklid domu, všude dopoledne voněly Vánoce a odpoledne? Bída povídat.








Mouky mi však zbylo ještě na další pokusy. Vzal jsem si proto jinou (a lepší pánev) a do žaludové mouky jsem přidal několik lžic polohrubé mouky. A bylo vyhráno! Po zadělání bylo možné vytvořit přesně podle zadání malé placičky, které potom šlo bez problémů na pánvi opéct po obou stranách.

„Několik upečených placek jsme pomazali malinovou zavařeninou, položili je na sebe – a dort byl hotov.“


Doma jsem našel zbytky malinové, rybízové i jahodové zavařeniny, dvě placky jsem zavařeninou spojil a ochutnal. Nechutnal špatně, a tak jsem se rozhodl, že druhý den přinesu ukázat svůj splněný foglarovský sen na pražský Večer světel ke svatému Haštalu. Přes noc jsem uložil dorty v uzavřené krabičce do ledničky. Druhý den v rámci příprav Večera světel mohli ochutnat dort nejprve členové redakce Bohouška. Ukázalo se, že uložení do ledničky byla osudová věc, protože upečené pečivo se uleželo a chutnalo výborně. To pak prokázaly i mlsné jazýčky při samotném Večeru světel, jejichž majitelé projevili o ochutnávku zájem. Po dortu se jenom zaprášilo.



„Všichni jsme byli hrdi na svůj zálesácko-cukrářský výrobek. Tomek nám prozradil, že návod na dort našel ve Verzilinově knížce „Ve stopách Robinsonových“.



Ukázky (kurzívou) z knihy Jaroslava Foglara: Kronika Ztracené stopy, II. vydání, Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, n.p., Praha 1970, s. 42 – 43.