Stínadla: Opravdu poslední tajemství Kapitána K.?

Když v roce 2003 vyšel příběh Poslední tajemství Jana T. z pera Jaroslava Velinského – Kapitána Kida navazující na stínadelskou trilogii Jaroslava Foglara (Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří, Tajemství Velkého Vonta), položili jsme na závěr rozhovoru s Kapitánem Kidem konečnou otázku:
Zdá se, že Poslední tajemství Jana T. vyřešilo poslední stínadelské záhady a není už co dále říci. Nebo máš jiný názor? A co další nové „foglarovské“ příběhy, nezůstalo někde něco „nedopsáno“?
K. K.: „Tím, že jsem napsal čtvrtý díl stínadelské historie a tím ji jakoby uzavřel, jsem si splnil dávný klukovský sen. … Kdyby čtenáři naléhali, jistě bych jim rád vyhověl.“

Otázka pro Kapitána Kida po čtyřech letech, v roce stého výročí narození Jaroslava Foglara, se samozřejmě vnucuje sama:
Kide, naléhali čtenáři? Na závěr našeho rozhovoru v Zpravodaji Sdružení přátel Jaroslava Foglara Bobří stopou č. 44-45 jsme uvedli: A tak se nechme překvapit. Třeba má Kapitán Kid v rukávu ještě nějaké to stínadelské tajemství. Odkud je zná, nám však autor neprozradil. Příběh románu Poslední tajemství Jana T. svědčí o tom, že má nečekaně zajímavé prameny.

Takže, Kide – co tvůj rukáv, obsahuje ještě nějaké stínadelské tajemství?

K. K.: „Pár tak zvaných ,stínadelských‘ tajemství v rukávu samozřejmě zůstalo a zatímco někteří čtenáři – říkám jim ,hltouni‘ – ani netuší, že taková tajemství existují, jiní, řečení ,šťourové‘, o mnohých z nich dobře vědí a od té doby, co si přečetli Poslední tajemství Jana T., mi je vytrvale připomínají. Abys rozuměl, hltoun není nikterak pejorativní název, stejně jako jím neníšťoura.

Hltoun je pro autora sůl země; nejdřív knihu zhltne naráz, aby se k ní pak jednou či dvakrát vrátil, a pro jeho sprintérské čtení nebude v jeho oblíbeném žánru nových knížek nikdy dost. Takový čtenář prožívá sdělená dobrodružství spolu s hrdiny a naivně žasne nad tím, jak dokázali, zvládli, překonali to či ono, neboť, jak říkám výše, on sám by si všech těch nástrah, léček, problémů a jejich možných řešení vůbec nevšiml. Zatímco šťoura, byť čte se stejným zaujetím, nad každým řádkem přemýšlí a má paměť na detaily, takže mi po přečtení Posledního tajemství Jana T. napíše sáhodlouhý dopis, v němž mi vypočítá všechny nesrovnalosti ve srovnání s předchozími třemi díly a věří, že na ten dopis sáhodlouze odpovím a nesrovnalosti zdůvodním. Kolik na takovou korespondenci mám času, si asi dovedeš představit sám. Odpovím mu tedy stručně, abych od něj vzápětí dostal další dopis, ještě delší, než byl ten první, v němž se šťoura čílí nad mým porušením jeho čtenářských práv. Leč i on napjatě čeká na další pokračování; nevím, jestli proto, aby měl v čem šťourat… Na adresu všech šťourů můžu říct jediné: Pokud máte připomínky podstatné, přihlédnu k nim rád a pokusím se je vysvětlit někde… Řekněme někde jinde. Korespondenci o tom vést nelze, je vás mnoho. (Pokud, tě, milý Bohoušku, zajímá, o jaké připomínky jde: Tak třeba o to, že moje rázná, tmavovlasá a hnědooká Tonča Sedlářová by samozřejmě nemohla na Jindru Hojera pohlédnout těma svýma pomněnkovýma očima … Vysvětlit to mohu snadno – abych si zjednodušil práci, vycházel jsem z kompletní trilogie Dobrodružství v temných uličkách, kde o „pomněnkových očích“ není ani slovo! Najdete je pouze v hlasatelském vydání, které jsem navíc tehdy ani neměl k dispozici; to moje už před padesáti lety zmizelo někde mezi mými kamarády – v temných uličkách, jak by ne…). Přitom jsem si ale dobře pamatoval ilustraci pana Fischera, na níž má Tonča oči co nejtmavší; kdepak pomněnky! Myslím, že sám Jestřáb se tam dopustil omylu, a když na to byl později Jindrou (nebo samotnou Tončou) upozorněn, v dalších vydáních pomněnkové oči vypustil. (Stejně tak se zmýlil např. v křestním jménu Štěpána Mažňáka jr., když v závěru Záhady hlavolamu pro něj užil jméno Tonda – což jsou ovšem omyly šťourům notoricky známé.)

Leč vraťme se ke tvé otázce: Když jsem zkoumal všeliké záznamy, stará lejstra, korespondenci za šest desítek let a další materiály, chtě nechtě jsem na ty záhady a otazníky narazit musel. Napřed jsem je nechával spát, říkal jsem si, že dnes už nezáleží na tom, budou-li vysvětleny či ne… Jenže minulost – aspoň ve vztahu čtenářů ke Stínadlům – je stále živá. Proto jsem po dokončení Posledního tajemství Jana T. tři roky vážil rozmanité důkazy, domněnky a jejich možná řešení, až se mi náhle z oněch stínadelských ulic (přes veškerý čerstvý vítr Upřímných srdcí i nadále temných) začal nořit příběh… Příběh stejně ponurý, jako byl příběh samotného Jana Tleskače, příběh, v němž se mi náhle začaly přesněji rýsovat temné siluety osob, kterých se sám Jestřáb sotva dotkl – jako by s jejich úlohou v příběhu létacího kola nechtěl mít nic společného…

To už snad jako odpověď stačí. Zatím váhám, mám-li se s tím příběhem čtenářům svěřit. Je v tom samozřejmě i problém autorských práv.“



Související články můžete najít pomocí vyhledávače na Bohouškovi i na „starém Bohouškovi“.


Na stránky Jaroslava Velinského – Kapitána Kida se dostanete TUDY.