Foglarovský svět a sametová revoluce: ŽK - 312 Hoši od Trilobití skály – klub Mladého hlasatele a Duhové planety (1990-1991)

Byli jsme (a vlastně pořád ještě jsme) tři velcí kamarádi. Roman Š., Miroslav V. a Milan R. Po sametové revoluci (17.11.1989) jsme i my netrpělivě čekali na obnovu Junáka. Byli jsme totiž v té době s kamarády v tom nejlepším klukovském věku (12-14 let) a i když patříme mezi takzvané „Husákovy děti“ a na základní škole jsme museli (asi jako v té době drtivá většina dětí) nedobrovolně vstoupit do pionýra, tak i přesto jsme moc dobře znali dílo Jaroslava Foglara, neboť jeho komiksy s příběhy Rychlých šípů, neuvěřitelná dobrodružství Hochů od Bobří řeky a všechny ostatní příběhy z jeho báječných knih, nám nebyly naštěstí ani za minulého režimu utajeny.
Pokud se dobře pamatuji, tak první schůzka obnoveného Junáka se konala v lednu 1990. Přihlásili jsme s kamarády do skautského oddílu Stopa (Kladno) a začali jsme žít tím vysněným junáckým životem.

V té době jsme si založili s kamarády i svůj první (prozatím neregistrovaný) klub. Nápady a náměty na založení a fungování našeho klubu jsme čerpali díky radám ze starých časopisů Mladý hlasatel, Vpřed, Junák, ABC a samozřejmě i díky naší činnosti v Junáckém oddílu.

Někdy na počátku února 1990 jsme v telefonním seznamu objevili telefonní číslo a adresu Jaroslava Foglara (Křišťanova 18, Žižkov, Praha 3, tel. 273-994-3). Zkusili jsme telefonní číslo ze seznamu skutečně vytočit a čekali jsme s napětím, jestli náš hovor Jestřáb přijme. Přijmul, slušně se do telefonu představil, ale díky našemu napětí a studu, jsme tenkrát nebyli schopní říct jedno jediné slovo a hovor jsme raději ihned (nezdvořácky) ukončili. Poté jsme zkusili Jestřábovi napsat několik dopisů a čekali jsme, jestli nám nám na ně odpoví. Protože jsme všichni pocházeli z jedné ulice, tak od nás Jestřáb dostal tři různé dopisy. Mě a Milanovi R. odpověděl Jestřáb moc hezky a přátelsky. Našemu třetímu kamarádovi Mírovi V. však Jestřáb odpověděl, ať už mu my kluci z Raketové ulice (dnešní ul. Italská, Kladno) nepíšeme, protože ho akorát zdržujme v jeho práci. Museli se mi totiž ty naše dopisy sejít ve stejnou chvíli a když chudák vypisoval na korespondenční lístek potřetí za sebou Raketovou ulici, tak si třeba myslel, že si z něho děláme srandu. Bylo nám tenkrát Míry líto, že zrovna on dostal koresponďák s tímto vzkazem, možná to byl i důvod, proč s námi tenkrát Míra odmítl jet Jestřába osobně navštívit.

Poprvé jsme Jestřába s kamarádem Milanem R. navštívili dne 18.4.1990. Byla to tenkrát taková sázka do loterie, protože jsme nebyli s Jestřábem na návštěvě vůbec domluvení a do Prahy jsme se za ním vydali, jak se říká, na blind. Naštěstí byl tenkrát Jestřáb doma, otevřel nám a když jsme ho slušně požádali, zda by byl tak hodný a podepsal nám nějaké své knihy, tak se usmál, dal nám klíč od klubovny (ve které jsme na něho měli počkat) a za chvilku za námi skutečně přišel a knihy nám bez problému podepsal. Bohužel neměl moc času, pouze se nás zeptal odkud jsme, jestli máme rádi jeho knihy a pak hned zase pospíchal do svého bytu pracovat. I přesto, že jsme si nemohli s Jestřábem moc popovídat, byl to pro nás naprosto nezapomenutelný zážitek, což pochopí asi každý, kdo toto na vlastní kůži zažil.

Když vyšlo 6. 4. 1990 první číslo obnoveného časopisu Mladý hlasatel, tak jsme se kamarády rozhodli, že si konečně založíme registrovaný klub a skutečně jsme dne 24.4.1990 zaslali do redakce naší vyplněnou klubovní přihlášku. Odpověď na naši přihlášku jsme z redakce obdrželi dne 9.7.1990. S odpovědí nám byla zaslána i zakládací listina našeho klubu a my se tak díky tomu stali oficiálně registrovaným klubem Mladého hlasatele č. 312 – Hoši od Trilobití skály. Tento název jsme si zvolili nejen díky oblibě knihy Hoši od Bobří řeky, ale i naším obrovským zájmem o paleontologii, která nás časem přivedla k našem celoživotnímu koníčku, sběru trilobitů.

Měsíc po založení našeho klubu (9.8.1990) jsme se rozhodli, že opět navštívíme Jestřába u něho doma. Tentokrát jsme se na schůzku s ním řádně připravili a dopředu jsme se i telefonicky objednali. Jestřáb si na nás udělal daleko víc času a mohli jsme si s ním v jeho klubovně v klidu popovídat. Kamarád Milan R. si naši návštěvu nahrával dokonce na diktafon, ale záznam z tohoto setkání pak omylem přehrál jiným záznamem, což mě samozřejmě i po letech velmi mrzí. Jako vzpomínku na naše druhé setkání s Jestřábem nám napsal malé věnování do naší klubové kroniky.
Naše klubovní činnost pak vydržela až do konce vydávání časopisu Mladý hlasatel (později Duhová planeta). Jako děti jsme pořádně nevnímali, jaké problémy mají „dospěláci“ kteří vedli tento časopis a snažili se nás udržet v klubovní činnosti. Nevnímali jsme, že J. F. nesouhlasil s obnovením časopisu M. H., nevnímali jsme, proč musel časopis zaniknout a místo něho vznikl na krátký čas časopis jiný (Hlasatel), důležité pro nás bylo, že v době fungování časopisu jsme prožili spoustu krásných dětských dobrodružství, hráli jsme celoroční klubovou hru „Nový patnáctiletý kapitán“ atd. a to pro nás bylo v tu dobu to nejdůležitější. A po tom všem nám zůstalo pár krásných vzpomínek a fotografií, se kterými jsem se s Vámi rozhodl v rámci vyhlášené vzpomínkové akce na foglarovském magazínu Bohoušek.cz „Foglarovský svět a sametová revoluce“ podělit.

Roman Šach 7. 10. 2019

---

Příspěvek je součástí projektu Foglarovský svět a a sametová revoluce

Poznámka redakce: Autor k textu zaslal velké množství pozoruhodných materiálů a fotografie, které postupně k článku přiložíme.