30. srpna 2016 uplynulo už šestnáct let od oficiálního spuštění Bohouška - foglarovského magazínu, který vám všem přináší zpravodajství, informace, postřehy, příběhy a fotografie týkající se nejen života a díla Jaroslava Foglara ale i dalších souvisejících témat. V této poněkud hektické době, kdy se různé srazy a setkání konají převážně ve virtuálním světě je o to hezčí se sejít osobně, povykládat, vyměnit postřehy a názory nejen k vydaným článkům, ale také hledat vizi pro budoucnost foglarovského zpravodaje. Letos se nám ono setkání podařilo v pondělí 17. října. Setkali jsme se na Františku a bilancovali jsme ve španělské restauraci La Casa Blu nedaleko uličky, kde se hrají legendární Vracenky. Těší nás váš zájem, komentáře, příspěvky. Slibujeme, že nepolevíme a v naší práci budeme pokračovat dál, co nám budou síly stačit :-)

Alpín, Best, Krizmen

Dvojka potřebovala ten slavný závod vyhrát!

S tím jsme šli do "boje o první místo" jako členové závodní hlídky na sklonku léta 1946 a stejně to vidím i dnes, po 70ti létech.

První roky po druhé světové válce byly totiž pro Dvojku plné protikladů a dilemat. Návrat svobody přinesl zlatou éru českého skautingu a jeho nečekaně prudký rozvoj. Na to Dvojka připravena byla, vždyť prošla pod různým krytím celou okupací a měla mimořádně zkušené vedení, svou vlastní organizační mikrokulturu a pevně stmelený kolektiv. Po okupaci se dostala rázem na výsluní, díky jménu Jaroslava Foglara Jestřába se stala nejviditelnějším a nejvíce obdivovaným oddílem Junáka a její příklad se nesporně zasloužil o rozvoj celého skautského hnutí v poválečném Československu.

O mimořádné přitažlivosti Dvojky pro kluky mezi 11-15 roky mohu mluvit z vlastních zkušeností. Není tajemstvím, že na Dvojku se "stála fronta" i za okupace, když ještě fungovala skrytě jako klub českých turistů. Tu frontu jsem si jako kluk vystál. V "podzemní" Dvojce bylo několik mých spolužáků a kamarádů z dětství, kteří se svými aktivitami v kolektivu vedeném Foglarem sice veřejně nechlubili, avšak také před kamarády netajili. Do Dvojky mne však přivedli teprve po válce, na jaře 1945, když se naráz nabíral větší počet nových členů před Táborem svobody ve Sluneční zátoce.

18. srpna 1916

41. DEN

Hlídka mi uběhla báječně, neboť starší Motyčka se mnou hlídal a tak bavili jsme se až do pěti hodin. Potom vzbudil jsem Žižku a šel spat. Brzy mě však probudili, neboť chtěli jsme býti na Lipnici o desáté hodině. Vyrazili jsme s panem Arnimem; pan profesor šel o něco dříve. Nebe bylo zatažené a shůry padal onen nekonečný déšť malých kapek.

NA POSLEDNÍ HLÍDCE

Seděl jsem u hasnoucího ohně, jenž probleskoval jen chvílemi zpod hustého popelového povlaku. Nad hlavou tiše šuměly mi větve a setřásaly smutně neviditelné krůpěje, melancholicky pleskající o rozvlhlou lesní prsť.
Byla ještě tma a ráno dalo se jen tušit v těch hlubinách rozplakaného lesa. Nade mnou plula oblaka. Těžká, beznadějná.
Dumal jsem u posledního našeho táborového ohně na poslední své táborové hlídce. Necítil jsem chladu, jen přítomnost čehosi smutného – rozloučení. Tábor přede mnou, zahalený v noční mlhu, spal. Ležela tu práce šesti neděl, výsledek namáhání a vytrvalosti a potom radostné sídlo junáctví. Co dojmů bylo ztajeno v těch stromech velikánech, v jejichž stínu krčily se naše domečky. O kolika zdrojích radosti šeptal potůček, tiše zurčící kolem snícího tábora! Zítra touto dobou bude již tu pusto a les bude šelestiti nad troskami bývalého tábora.
Jak velice změnil jsem se od svého příchodu!
Vidím se, tesknícího nováčka, rozmrzelého namáhavou prací a prvními nezdary a strastmi. S úsměvem na rety vzcházejí mi vzpomínky na první táborové dny. Byl jsem tehdy nezkušený a neotužilý a prvotní mé nadšení a horlivost uhasínaly, jakmile narazily na tvrdou, trvalou práci.
Nezbytnost opatřiti si potraviny, vybudovati tábor vzdorující bouřím a přívalům hnala nás všechny k dílu. Vůdce pracoval svorně s námi, ale podmínek tuhých nám neulehčoval. Naopak rozkaz použíti na místě prken při stavbách stromků, jež bylo nám v houštinách káceti a zpracovati, znamenalo nový kus práce. Někdy unaven vzpomínal jsem s lítostí na domov, zvláště když stálý déšť a zachmuřená obloha sklíčila nás nováčky tomu nezvyklé.
Co mě však drželo a hnalo kupředu, byl zájem o tuto robinsonádu a má hrdost. Nedal jsem znáti na sobě pocitů, jež mnou tehdy prochvívaly. Snesou-li to ostatní, vytrvám rovněž. Povaha má nesnese, abych stál na místě posledním. A hrdost tato pomáhala mi přemoci zženštilost. Tak vzpomínal jsem na své začátky skautování a cítil přitom hřejivou radost z klidného vědomí své dnešní zdatnosti.

Každý čtvrtek novou knihu! Tohle heslo znal v době komunistického Československa každý čtenář. A právě ve čtvrtek 9. září 1965 čtenáři a příznivci knih slavili. Po dlouhých osmnácti letech vyšla nová foglarovka! Brněnské nakladatelství BLOK vydalo Tajemnou Řásnovku. Mnozí čtenáři, kteří netušili, co že to vlastně Řásnovka je, si jistě představovali, že Jaroslav Foglar je zavede do továrny na zpracování řas :-), leč potom hltali stránku za stránkou příběhu o klukovské partě, tajemné čtvrti a Fan-Tanu, té báječné deskové hře, kterou vymyslel Tonda Menčík, který ještě nedohotovenou hru ukázal svému kamarádovi Hřivnasovi... Boj o uznání autorství Fan-Tanu je jen jednou dějovou linií příběhů z tajuplné čtvrti Řásnovka.
Tajemná Řásnovka v tom památném pětašedesátém roce odstartovala další sérii vydávání foglarovek (mimochodem v témže roce vyšel Jestřábův článek - "Proč nejsou vydávány mé knihy?" a byl přijat do Svazu čs. spisovatelů), náklad 12 tisíc výtisků byl rychle rozprodán, zájem byl i o další vydání (1970, 1990, 1994, 1997, 1999 a 2006), kniha se dočkala i vydání v polštině (Klub Heńka Sochora, 1968).

15. ledna 1915 spatřilo světlo světa první číslo časopisu Junák, který od té doby vycházel vždy, když byl skauting povolen a končil s jeho zákazem.
Za těch sto let vyšlo 57 ročníků a Skaut-Junák (jak zní jeho dnešní název) se stal nejstarším dodnes vycházejícím časopisem pro mládež.
Od skromných začátků se propracoval k velkému formátu s hlubotiskovými fotografiemi ve třicátých letech či barevné podobě a stotisícovému nákladu po druhé válce.
Publikovaly v něm desítky známých jmen jako Jaroslav Foglar či Miloš Zapletal, oba i na místě šéfredaktorů.
K připomenutí tohoto výročí se chystá několik událostí, z nichž nejvýznamnější je zpřístupnění archivu všech čísel časopisu od roku 1915 po dnes, v elektronické podobě.
Zveřejňovány budou postupně od ledna po celý rok na adrese: skaut-junak.skauting.cz.

Dnes uplynulo již 55 let od předčasného úmrtí nezapomenutelného prvního kreslíře Rychlých šípů a ilustrátora stínadelských románů Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří JUDr. Jana Fischera (22. 1. 1907 – 8. 1. 1960).
Jak se dostat na místo posledního odpočinku Jana Fischera na Olšanských hřbitovech v Praze napoví další text včetně fotografií a plánku.
Jak hrob vypadal v prosinci 1988 – při 50. výročí Rychlých šípů – připomeneme pamětníkům a ukážeme mladším foglarovcům v závěru článku.

Šestého dne července měsíce LP 1907 v půl druhou hodinu odpolední v sobotu ve výročí upálení Mistra Jana Husi narodil se náš druhý jedináček a sice v Praze II v ulici Benátecké číslo 3.
Den byl překrásný a Mamičce pomáhala paní Bába Černá z Prahy bez pomoci lékařské.
Mamička a děťátko zdrávo, buď jméno Boží pochváleno!
Náš Zděnda malej jen několik minut před narozením bratříčkovým na pohovce usnul! - - Ten se podiví, až ho uvidí hajat ve své postýlce.

... se na stránkách deníku Svobodné slovo vyjádřil Jaroslav Foglar k privatizaci nakladatelství Melantrich (4. 2. 1994, s. 3): "Bylo by dobře, kdyby Melantrich byl i v budoucnu typickým českým kulturním a vydavatelským domem v němž najdou uplatnění všichni, kteří chtějí naší republice a národu dát to nejlepší."

... od 7. 3. 1994 vysílala Česká televize v premiéře seriál o kamarádech - seniorech Pomalé šípy (ČT1, 20:20 hod.)

... Svobodné slovo 28. 4. 1994 zveřejnilo na první straně fotografii Jaroslava Foglara ve společnosti Otto Wichterleho a primátora Jana Koukala s informací, že oblíbený spisovatel získal čestné občanství hlavního města Prahy a textem: "Knihy Jaroslava Foglara formovaly několik generací dětí a mládeže v duchu humanity a úcty k přírodě."

Takže jenom stručně :-))) abychom informace poslední den roku 2013 stačili vstřebat:

V roce 1923 vyšla Jaroslavu Foglarovi v časopise Skaut - Junák první povídka Vítězství a tím byla zahájena beletristrická kariéra spisovatele.

V roce 1933 poslal Jaroslav Foglar do soutěže Melantrichu rukopis Hochů od Bobří řeky, který však nebyl oceněn, ale doporučen k otiskování v novinách České slovo.

V roce 1938 vyšla příloze Českého slova poprvé Historie Svorné sedmy.

1. listopadu 1938 byl Jaroslav Foglar pověřen spolu s Karlem Burešem vedením redakce Mladého hlasatele. Došlo k velkým změnám ve struktuře časopisu, které přispěly k jeho značné popularitě.

V červenci 1943 začal Jaroslav Foglar spolupracovat s časopisem Správný kluk, pro časopis píše kreslený seriál Svorní gambusíni.

5. července 1948 vyšlo poslední číslo foglarovského Vpředu.

V roce 1963 se objevil na stránkách časopisu ABC kreslený seriál Jaroslava Foglara Kulišáci.

V roce 1968 vyšla poprvé foglarovka ve stotisícovém nákladu, šlo o Chatu v Jezerní kotlině (edice Karavana, Státní nakladatelství dětské knihy - pozdější Albatros), v časopisu Tramp vyšel kreslený seriál Pim a Red, v Polsku vyšla knížka Klub Heňka Sochora (Tajemná Řásnovka), v květnu 1968 bylo dílo Jaroslava Foglara rehabilitováno Svazem čs. spisovatelů.

V březnu 1988 začal vycházet v týdeníku pracujících Královopolské strojírny v Brně Směr na pokračování životopis J. Foglara - Život v poklusu. V témže roce získává Jaroslav Foglar 3. místo v soutěži Řád dětského úsměvu.

V květnu 1993 zahájilo činnost Pražské sdružení žlutého kvítku, které mělo převážně informační charakter ale také organizovalo foglarovské akce v Praze a stalo se základem Pražské pobočky SPJF, v témže měsíci byla navíc otevřena legendární prodejna ORIN - služby oddílům a klubům v objektu starobylé a dnes již neexistující Voskářky v pražských Radlicích.

Šestého dne července měsíce LP 1907 v půl druhou hodinu odpolední v sobotu ve výročí upálení Mistra Jana Husi narodil se náš druhý jedináček a sice v Praze II v ulici Benátecké číslo 3.
Den byl překrásný a Mamičce pomáhala paní Bába Černá z Prahy bez pomoci lékařské.
Mamička a děťátko zdrávo, buď jméno Boží pochváleno!
Náš Zděnda malej jen několik minut před narozením bratříčkovým na pohovce usnul! - - Ten se podiví, až ho uvidí hajat ve své postýlce.

Všichni jistě známe KPZ – Krabičku Poslední Záchrany a víme skoro přesně, co v ní má být, aby nás pak v nouzi nejvyšší zachránila a pomohla nám.
Ne všichni ale také známe a máme KKP – Krabičku Klukovských Pokladů. V té můžeme mít všecko možné, různé ,,malé,, věci, malé svou velikostí, ale velké svým příběhem a zážitkem. Jsou to věci, které máme rádi a které jsou pro nás důležité, něco milého a zajímavého nám připomínají, nebo jsme je od někoho dostali na památku a velice si jich vážíme či jsme je jen horko-těžko sháněli a je to takzvaně naše srdeční záležitost, máme k nim svůj zvláštní osobní vztah.
Všeobecně a laicky řečeno - je to taková naše Truhla pokladů - a takovou podobnou Truhlu pokladů má určitě i Václav Nosek - Windy, který tento rok 31. 5. oslavil své krásné 70. narozeniny.

Jaké úmysly měl se Stínadly Jaroslav Foglar?
Jak vznikla pražská ulička Ve Stínadlech?

V únoru tohoto roku jsme si připomněli 120. výročí uzákonění tzv. pražské asanace (přijetí 11. února 1893, platnost od 7. dubna 1893), které umožnilo učinit nejrozsáhlejší proměnu historického jádra Prahy: v Josefově – židovském městě, na Starém Městě a Novém Městě, ale i v Podskalí bylo zbouráno na pět set budov, aby na jejich místě vyrostly stavby nové v rámci nových moderních širokých ulic. Zákon byl postupně prodlužován po deseti letech až do dubna 1943; nejvíce budov však bylo zbouráno do roku 1914.

V lednu tohoto roku (9. 1.) uplynulo rovných 50 let od vydání prvního příběhu kresleného seriálu Kulišáci, jehož autorem byl Jaroslav Foglar a malíř Jiří Krásl.
Druhým nejrozsáhlejším Foglarovým kresleným seriálem se tak na stránkách časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců ve velkém prolomilo nedobrovolné autorovo téměř dokonalé odmlčení, které nastalo po jeho vynuceném odchodu z redakce časopisu Vpřed v roce 1948.