Když 23. ledna 1999 krátce před 15. hodinou známý spisovatel a skaut Jaroslav Foglar zemřel, měl za sebou 91 let, 6 měsíců a 17 dnů aktivního života. Stalo se tak po více než čtyřleté hospitalizaci v Thomayerově nemocnici, kde se léčil převážně se střevními problémy. Byl však i v této době velmi populární osobností. V závěru života se dočkal také souhrnné retrospektivní výstavy života a díla v Muzeu hl. m. Prahy (1997) a souborného vydání Rychlých šípů (1998). Myslel i na budoucnost, svoji písemnou pozůstalost věnoval Památníku národního písemnictví (1997) a rozhodl se založit nadaci, která by pokračovala ve výchově a vzdělávání dětí a mládeže v duchu jeho díla a myšlenek (vzhledem ke změnám v legislativě byla krátce poté uvedena do likvidace a až v roce 2020 sloučena se Skautskou nadací Jaroslava Foglara).
Se čtenáři komunikoval prostřednictvím korespondence, hromadných dopisů i svými sloupky v deníku Svobodné slovo, kam pravidelně přispíval. Věrnou oporou mu byla rodina Ing. Jiřího Raby a spolupracovnice Ludmila Marková. V roce 1996 v dotazníku pro Arbesovo knihkupectví uvedl, že se aktuálně živí
bramborovou kaší (dieta) - vzorek nepřikládám, v rozčílení říká slova
krucajda, himbajs,, nejvíc peněz utrácí za poštovné, nejraději čte cestopisy, ale pro poruchu zraku je číst nemůže, v 17 letech měl nejoblíbenější knihu
Zlaté údolí, nevěří v zázraky ale věří ve své uzdravení, a jeho vysněná dovolená je
cesta s Čedokem a kam, to už je jedno.
První polovina devadesátých let byla spojena s rozsáhlou vydavatelskou činností. Díky exkluzivní smlouvě s vydavatelstvím Olympia vyšly v rámci Sebraných spisů všechny knihy, tu poslední – Modrou rokli - odevzdal ve formě rukopisu vydavatelství na počítačové disketě. V roce 1994 byl Jaroslav Foglar jmenován čestným občanem hlavního města Prahy, setkal se se s prezidentem Václavem Havlem a o rok dříve se kniha Záhada hlavolamu dočkala svého filmového zpracování. Spisovatel měl přitom za sebou nelehké období, kdy se musel vyrovnat s tím, že ho v roce 1992 přepadli dva výrostci ve vlastním bytě a pobýval i v nemocnici v souvislosti s problémy s očima.
Vlna zájmu o jeho osobu byla spojena s plnou rehabilitací, které se mu dostalo po sametové revoluci v roce 1989, v jejímž průběhu se Jaroslav Foglar zúčastnil ustavující schůze Junáka (2. prosince); znovu vyšly Rychlé šípy, v roce 1990 vzniklo s jeho souhlasem Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Dobu předtím úspěšně překlenuli Přátelé žlutého kvítku pod vedením Ivana Vápenky, který spisovatele vozil na besedy, informoval zájemce, pořádal výstavy a další akce.
Druhá polovina osmdesátých let totiž znamenala konečné uvolnění díla oblíbeného autora (v roce 1987 byl podruhé přijat do Svazu československých spisovatelů), když předtím více než patnáct let se nemohly jeho knihy objevit ve výlohách knihkupectví. Jaroslav Foglar se v té době věnoval především svému oddílu – Dvojce, kterou pomalu předával svým nástupcům (vedení oddílu se vzdal po šedesáti letech v roce 1987). Spisovatelské činnosti se nepřestal věnovat, v té době vznikly knihy Strach nad Bobří řekou (zde zúročil své vzpomínky na dobu II. světové války), životopis Život v poklusu nebo Tajemství Velkého Vonta (vyšlo poprvé ještě s několika dalšími knihami v exilu).
Zapomenout nelze ani péči o svoji maminku Marii Foglarovou, se kterou prožil v láskyplném vztahu celý život (zemřela v roce 1980). Kvůli ní se přestěhovali z Korunní ulice v Praze 2 do Kříšťanovy ulice na Žižkov. Léta normalizace, kdy Foglarovky nevycházely a spisovatel nemohl publikovat, byla ubíjející a spisovatel kromě práce v oddíle, psaní a vyřizování korespondence trávil léto na chatě v Černošicích. Nezanevřel a ve svých hromadných dopisech, které začal vydávat pro své čtenáře a přátele, vzpomínal také na předchozí léta šedesátá, kdy se mohl na čas svobodně nadýchnout – než Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy.
Byla to doba, kdy
opět mohly vycházet Rychlé šípy, reedice se dočkaly ve vysokých nákladech starší knihy a v prvních vydáních vyšly knihy nové: Tajemná Řásnovka (1965), Poklad Černého delfína (1966), Kronika Ztracené stopy (1967) a Dobrodružství v Zemi nikoho (1969) a byl obnoven Junák. Vznikl také film Tábor Černého delfína a devítidílný seriál Záhada hlavolamu, existoval Klub přátel Jaroslava Foglara (1966 – 1970) v jehož čele byl znalec spisovatelova díla Zdeněk Pírek. Tuto druhou éru vydávání Foglarovek odstartovala diskuse o jejich vhodnosti na stránkách literárního časopisu Zlatý máj v první polovině 60. let a přijetí spisovatele do Svazu československých spisovatelů v roce 1965, kdy již byl ve svobodném povolání spisovatele.
Před tím totiž nebyly knihy Jaroslava Foglara šestnáct let v Československu vydávány (výjimkou bylo polské vydání Hochů od Bobří řeky v roce 1958),
Jestřáb pracoval jako vychovatel ve středoškolském internátu, v Městské stanici mladých turistů a byl pod dohledem Státní bezpečnosti. V letech 1948 – 1954 byl dokonce nezaměstnaný a žil ze svých honorářů z minulých dvaceti let.
Tato léta byla pro Jaroslava Foglara totiž velmi významná, byť jeho aktivity omezila nacistická okupace a následně zcela zastavil komunistický převrat.
V poválečně euforii a radosti ze svobody působil jako redaktor v časopisech Junák a Vpřed, vyšel mu druhý díl románu o Rychlých šípech s názvem Stínadla se bouří, v době protektorátu musel omezit své skautské působení, činnost s dětmi však nepřerušil – v rámci Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě přispíval do časopisu Správný kluk a v legendárním vydavatelství Jana Kobese mu v roce 1944 vyšla kniha Když Duben přichází.
V prvních letech války byl zaměstnán jako
redaktor časopisu Mladý hlasatel (do zákazu vydávání časopisu v roce 1941), jehož vydávání v polovině třicátých let vydavatelskému domu Melantrich navrhl a na jeho stránkách již před válkou prosadil čtenářské kluby (1937) a kreslený seriál Rychlé šípy (1938). V té době se stal známým a populárním spisovatelem, kdy mu postupně vyšly knihy Přístav volá (1934), Boj o první místo (1936), jeho nejvydávanější kniha Hoši od Bobří řeky (1937), Tábor smůly (1938), Chata v Jezerní kotlině (1939), Historie Svorné sedmy (1940), Pod junáckou vlajkou (1940) a Záhada hlavolamu (1941).
Ve dvacátých a třicátých letech byla pro Jaroslava Foglara důležitá role skautského vedoucího. K té se propracoval nejprve jako aktivní oldskaut (1923 – klub Jestřábi, 1924 – 34. oddíl Ohnivci, zde o rok později se stal zástupcem vedoucího), aby pak v roce 1927 stanul v čele 2. oddílu, který, jak už jsme se zmínili, vedl následujících 60 let. Navíc, v časopise Skaut-Junák se začala odvíjet jeho spisovatelská kariéra. V čísle 3 z roku 1923 byla otištěna první povídka – Vítězství. V soukromém životě v roce 1925 ukončil studium na veřejné obchodní škole a krátce pracoval v informační kanceláři Wys Muller et Co. a následně přešel jako úředník do velkoobchodu papírem firmy Oskar Stein, kde pracoval následujících 13 let.
Dětství mladý Jaroslav Foglar zakončil ozdravným pobytem ve Švýcarsku (1920) a prázdninovou kolonií v Piešťanech (1921).
Dětství bylo pro mladého Jaroslava složitější, než by se mohlo zdát. Na rodinu dolehla bída 1. světové války, navíc ještě před ní se mnohokrát stěhovali, než zakotvili po krátkém intermezzu v Nuslích na Vinohradech, v Korunní 16. Důvody byly hlavně finanční a rodinné. V červenci roku 1911 totiž v Poděbradech čtyřletému Jaroslavovi zemřel tatínek Jindřich Foglar. Za sebou měli pobyt v Předlicích u Ústí nad Labem a v pražském Podskalí (Benátská 3), kde se legendární dětský spisovatel 6. července 1907 v půl druhé odpoledne narodil.
.jpg)
