Karel May, slavný autor příběhů o indiánském náčelníkovi Vinnetouovi, bude mít v Sokolově pamětní desku. Spisovatel totiž při svých návštěvách Krušnohoří ve městě přespával a chodil na pivo. Jak se vyznal pro deník Právo sokolovský kronikář Vladimír Prokop - „Ne že by se mu Sokolov obzvlášť líbil, ale byl pro něj jakousi mezizastávkou na cestách do Ústí nad Labem. Vždy spal v hotelu Kremlink, který lidé dnes znají jako Korunu.“

Znalci knih Jaroslava Foglara souhlasně pokývají, zmíníme-li se o úloze trolejbusu v knihách známého dětského spisovatele. Vědí, že se o nich píše… ne, neprozradíme. Ti ostatní si tu informaci jistě lehce najdou, zvláště, když napovíme, že děj se odehrává v Praze. Ano, v Praze skutečně trolejbusy jezdily – v letech 1936-1972, dokonce kolem rodného Foglarova domu v Benátské ulici i poblíž dalšího místa Foglarova bydliště třídy Wilhelma Piecka (Korunní). Tyto informace najdou zájemci

Na známé a záslužné dílo „Zmizelá Praha“ V. V. Štecha, Z. Wirtha, V. Vojtíška, C. Merhouta a E. Pocheho vydané v pěti svazcích v 40. letech minulého století (a znovu nedávno reprintem v nakladatelství Paseka) dokumentující nenahraditelné ztráty pražské historické zástavby způsobené neuváženým bouráním jednotlivých domů i větších celků navázaly další svazky „Zmizelá Praha – Dodatky“.
„Příkladem za všechny, kterému je v knize věnován zasloužený prostor, je fascinující a tajemná haštalsko-anežská čtvrť Starého Města, předobraz legendárních Stínadel Jaroslava Foglara, kde se bouralo ještě v roce 1987.“, uvádí text na záložce přebalu.
„ … Zanikla tak unikátní a pravděpodobně dosud nedoceněná oblast legendárních Stínadel, spleti klikatých uliček a průchodů zahrnujících …

Herec Petr Vacek bude již po druhé provázet dětským Filmovým festivalem Oty Hoffmanna v Ostrově nad Ohří. Při té příležitosti mu položili mladí redaktoři z Agentury SAN několik otázek. Mezi jiným i otázku

"Bez přátelství nestojí život za nic. Protože život o samotě a bez přátel je plný nástrah a strachu, rozum sám nás napomíná, abychom si získávali přátelství."
Tento citát od Epikura je naprosto pravdivý.
"Ale co je to vlastně přátelství?", zamýšlí se čtrnáctiletý čtenář foglarovek ...

Knihy Jaroslava Foglara inspirují nejen další spisovatele k napodobení, ale také ty, kteří si z knih Jaroslava Foglara dělají "dobrý den" - ať už se jedná o recesisty, posměváčky nebo dokonce nepřátele Foglarovek. Z kategorie recesních záležitostí

Jako malý předvánoční dárek vám Bohoušek přináší zbrusu novou dobrodružnou povídku. Společně s Danielem přijdete na stopu staré tragické události a budete svědky její dohry v současnosti...
Obrázek k povídce nakreslil Luboš Korbička.

1.

Otázka, proč v tom srubu kdosi svítil od soumraku do svítání, dráždila Daniela po celý den.
Vždy, když spal první noc v novém prostředí, jímž byla v tomto případě chata otcova známého, jeho spánek za moc nestál a byl přerušován častým buzením. A ať se probudil kdykoli, pokaždé na siluetě protějšího lesnatého svahu uviděl zářící čtvereček.
Hned při východu slunce vyšel na zápraží a kopec naproti prozkoumal dalekohledem. V místě, kde tušil světlo z uplynulé noci, objevil mezi smrky skálu a na ní malou chatu - dalo by se říci i srub. U snídaně se o tom zmínil rodičům, ale táta ho odbyl poznámkou, že tam nejspíš zapomněli při odjezdu z dovolené zhasnout. Znělo to pravděpodobně, jenže Danovi se otcova teorie přece jen nezdála. Vzal si znovu dalekohled a hned to trklo. Až nyní si uvědomil otevřené okenice a také si všiml bundy pověšené kousek dál na šňůře mezi kmeny. To nasvědčovalo, že chatu někdo obývá!

Dobrodružný příběh s překvapivým vyústěním. Jde o novou - dosud nikde nepublikovanou - povídku.

1.

Pomalu dokráčel až na kraj srázu. Opatrně se podíval přes jeho hranu - vydržel to však sotva vteřinu. Pád odtud by byl jistě smrtelný. Myšlenku, aby slezl do lomu po této kamenné stěně, Adam ihned opustil. Raději se obrátil a dolů sešel po nedaleké pěšině. Stejně jako včera i předevčírem.
V lomu se mu opravdu zalíbilo. Stačilo jen trochu popustit uzdu fantazie a rázem se ocitl v hlubokém kaňonu někde na Divokém západě nebo rovnou na jiné planetě. Jenže cesty sem byly asi to jediné, co ho na prázdninách u babičky bavilo.

Půlnoc.
Z městěčka se ozvalo dvanáct úderů kostelního zvonu. Hodina duchů právě začala. Milan sebou otřásl - touto dobou bývá doma zachumlaný v posteli. Jenže Marek, vedoucí oddílu, rozhodl jasně: tuto noc se bude lovit tmavěhnědý bobřík odvahy. Kdo nepřijde, tomu samozřejmě budou strženy docházkové body. Takže zde byli všichni. Rejsek se sice vymlouval, že ho už pár dní ""ňák škrábe v krku"", ale to byla jen jedna z jeho dalších hlášek.

Boleslavský deník přinesl 3. listopadu 2001 zajímavý článek foglarovce Františka Ulče o zaregistrované nadaci, která nese jméno oblíbeného spisovatele. Tato nadace...

"Se jménem Jaroslava Foglara jsem se náhodně setkal na sklonku II. světové války, když jsem při návštěvě Prahy objevil u svého staršího bratrance knihu Tábor smůly. Velmi mne upoutala jednak líčením příběhu správných kluků a jednak humorem - s tím jsem se u tehdejší chlapecké četby téměř nesetkal."
Tak takhle začíná vzpomínka astronoma Dr. Jiřího Grygara.
* 17. března 1936, Dziewietlice, Polsko tehdy Heinersdorf = Pruský Jindřichov, Německo.
Cely text vzpomínky najdete na http://www.astro.cz/~grygar/knihy/Jestrab.htm

Z iniciativy významných osobností České republiky, Parlamentu ČR a Senátu ČR bylo svoláno k soše Svatého Václava na Václavském náměstí v Praze dne, 12. září 2001 v 17:00 pietní shromáždění (se svíčkami) k vyjádření soustrasti s obětmi terorismu. Prof. MUDr. Cyril Hoschl, DrSc., proděkan 3. lékařské fakulty.

Z iniciativy významných osobností České republiky, Parlamentu ČR a Senátu ČR bylo svoláno k soše Svatého Václava na Václavském náměstí v Praze dne, 12. září 2001 v 17:00 pietní shromáždění (se svíčkami) k vyjádření soustrasti s obětmi terorismu. Prof. MUDr. Cyril Hoschl, DrSc., proděkan 3. lékařské fakulty.

Drahý Franci,
Jak šťasten jsem, že navštívil jsem opět Prahu a zjistil, že Myšlenka jest uložena. Uvěřiti jsem nemohl, spatřiv naše nástupce. Já navrácen byl k době naší éry. Vzpomeniv na zákon "Kdo spatří hlavy kočičí potřísněné krví spravedlivou, ví jakým směrem se ubírati".

V uličkách jsme měli spoustu vlastních názvů, ať už uliček, nebo domů a průchodů. Některým se tak říkalo již když jsem do uliček přišel, některé jsme vymysleli sami, některé jsme obnovili. Jedním z těch míst byl i Strašidelný dům. Byl opravdu strašidelný tak, jak se na Strašidelný dům slušelo a patřilo. Vlézt do něj ve dne nebylo nic tak odvážného. Ovšem v podzimní večery, kdy tma v uličkách byla již v brzké odpoledne, zvedal se vítr, nebo byla dokonce ještě bouřka, to bylo opravdu jen pro odvážné. Pak návštěva Strašidelného domu stála za to. Průvan, který mlátil dveřmi a okny, vrzání pantů, kvílení meluzíny a neuvěřitelná hra světel. Ani samotné lezení do Strašidelného domu nebylo lehké. Byla tam sice vrata, ale na ně bylo vidět z blízkého náměstíčka.