Dnes existuje spousta lidí, kteří se Jaroslavem Foglarem zabývají, kteří bádají, studují ty nejmenší maličkosti z této sféry a rozpitvávají různé nedůležitosti a drobnosti týkající se Jestřába. Někteří to dělají korektně. Jiní, upřednostňující své zviditelnění, mnohdy rozšiřují evidentní nepravdy. Jsou i ti, kteří jdou dokonce až tak daleko že si i trochu něco přimyslí, vyfabulují a hřeje je pocit, že se dostali do ohniska zájmu ostatních – že jsou najednou, aspoň pro okamžik, středem pozornosti všech ostatních foglaristů. Ve foglarovské hemisféře jsou nové objevy většinou přijaty vždy s velkým haló.
O Foglarovi se dodnes napsaly desítky „pojednání“ – o jeho údajné homosexualitě, hrabivosti a dalších jeho negativních vlastnostech.
Také se mnohokrát psalo o vztahu Jestřába k ženám. Jednou z těch žen, která byla Jestřábovi „přisouzena“, byla spisovatelka Lenka Reinerová. V tomto směru mohu poskytnout informace, aby se to konečně a definitivně uvedlo na správnou míru.

Skautská nadace Jaroslava Foglara se rozhodla vydat Deník Jana Tleskače. Bohoušek ovšem zjistil, že se již jeden pravý deník před časem objevil. V této chvíli jsou další informace přísně tajné, ale v pátrání se pokračuje.

Milí čtenáři Bohouška!
V zápisu z červnového kolegia Akademie Jaroslava Foglara jsme Vás informovali o objevu velice úsměvné chybičky v kresleném seriálu Rychlé šípy, kde se panu Fischerovi vloudily do jednoho obrázku hned dvě postavy ježatého Rychlonožky.
AJF se tedy rozhodla vyzkoušet Vaši pozornost a vyzvala Vás k soutěžnímu úkolu - nalezení onoho předmětného okénka.
A nebylo to snadné! Vždyť tato kuriozita unikala pozornosti čtenářů (a zřejmě i obou autorů) téměř 80 let!
Přesto se třem z Vás podařilo druhého Rychlonožku vypátrat.
Gratulovat a zaslat slíbenou drobnou odměnu jsme tak mohli Tomášovi Mikuleckému z Děčína, Františku Čepelákovi z Prahy a Janu Machálkovi z Brna.
A nyní nastal čas seznámit s tímto objevem i Vás ostatní, kteří jste takto úspěšní nebyli.
Tedy si dobře prohlédněte třetí obrázek z příběhu Rychlé šípy na stopě tuláka. Čí že to ježatá hlava vykukuje z pravé části obrázku? :-) Ano, je to on, ten šprýmař a legračník, který si na nás přichystal takovéto úsměvné překvapení!

Ve druhém vydání se v těchto dnech objevila na pultech knihkupectví objemná publikace z nakladatelství Olympia. Kniha Rychlé šípy ve Stínadlech obsahuje kompletní vydání tzv. stínadelské trilogie - tedy původních knih Jaroslava Foglara - Záhady hlavolamu, Stínadel se bouří a Tajemství Velkého vonta s ilustracemi Milana Tesleviče. Pro sběratele a tvůrce bibliografie Jaroslava Foglara tak pokračuje poměrně zamotaná situace. V roce 2005 vyšlo první vydání této knihy. V roce 2012 vyšlo v tomtéž nakladatelství komixové (sešitové) vydání Záhady hlavolamu a Stínadel se bouří s kresbami Marko Čermáka zřejmě z komerčních důvodů pod tím samým názvem (tedy Rychlé šípy ve Stínadlech). Olympii patří ke cti, že druhé vydání knihy (která, aby to bylo ještě složitější, před 25 lety vyšla pod názvem Dobrodružství v temných uličkách s kresbami Marko Čermáka) vydala přesně k 75. výročí vydání prvního příběhu Záhady hlavolamu na stránkách Mladého hlasatele (30. 8. 1940). Nezbývá než doufat, že tato tlustá kniha osloví nejen sběratele, ale hlavně novou generaci dětských čtenářů hledajících romantiku, kamarádství a také nezbytnou trochu dobrodružství.

Ctěné paní a slečny kolegyně akademičky, slovutní páni kolegové akademici, jak jistě víte, stává se rok 2015 rokem oslav 75. výročí vzniku Bratrstva Kočičí pracky.
Vyvstává tak před námi úkol zcela zásadní, to jest stanovení přesného data zrodu této (ne)chvalně známé trojice. Osobně jsem již tuto otázku předjednal s prezidentem Akademie Jaroslava Foglara S. Janovem a bohužel musím konstatovat, že se naše názory rozcházejí. Obecně lze souhlasit s tím, že metodicky jest nutno vycházeti z data prvního vydání daného komiksového příběhu.
Zatímco však kolega akademik Janov tvrdí, že za datum zrodu BKP je možno považovati 8. březen roku 1940, tedy den prvního vydání příběhu "Rychlé šípy proti Dlouhému Bidlu", ve kterém se poprvé objevují postavy pozdějších členů BKP, podobně jako je za den vzniku Rychlých šípů všeobecně považován 17. prosinec 1938, tedy den, kdy poprvé vyšel první příběh kresleného seriálu, tomuto názoru oponuji tím, že tuto paralelu nelze na vznik BKP aplikovat, neboť zatímco u Rychlých šípů je datum jejich vzniku jakožto klubu nejasné (a za datum jejich zrodu tak vlastně uznáváme datum vzniku celého seriálu), u BKP je tomu v zásadě jinak: Zde totiž známe příběh v němž jest Bratrstvo založeno naprosto přesně. Jde o příběh "Dlouhé Bidlo hledá kočičí pracku", v jehož závěru Dlouhé Bidlo památnými slovy zakládá Bratrstvo Kočičí pracky!

Přiznám se, že až do chvíle, než byl z výstavy Po stopách Rychlých šípů ukraden Foglarův ježek v kleci a do okamžiku, než byly ukradeny ježci v kleci z Pavilonu ježků na prvním Memoriálu Jana Tleskače, nepřikládal jsem fenoménu tohoto hlavolamu žádný velký význam. Bylo to pro mě buď literární dobrodružství, které jsem prožíval pod peřinou, nebo klukovská záhada spojená s křivolakými uličkami bůhvíkterých Stínadel.
Definitivním důkazem, že i v dospělosti si mohou lidé hrát a o hlavolamy se zajímat, je pro mě úctyhodná knížka foglarovce Jana Trojana - Roye, kterou před prázdninami pod názvem "Po stopách Foglarova ježka v kleci" vydal vlastním nákladem a to už v druhém upraveném vydání. V posledních dnech jsem měl možnost si ji pečlivě prostudovat a byl jsem velmi překvapen, kolik toho o záhadném hlavolamu nevím. Royova práce však není žádnou suchopárnou knihou, naopak - je víceméně osobním vyznáním oficiálního světového rekordmana ve vyjímání ježka z klece, člověka, který s hlavolamem prožil víceméně celý svůj dosavadní život a současně i výrobce několika jeho různých malosériových variant. Přičemž jeho největšího ježka, jak jsem se dozvěděl, vyjímal dokonce samotný Jaroslav Foglar při autogramiádě v roce 1998. Vlastní historii hlavolamu doplňuje katalog 74 (!) známých variant víceméně sériově vyráběných ježků a historie soutěží ve vyjímání ježka z klece (včetně té novodobé - zde je snad jenom škoda, že není dovedena historie do současnosti, ale jen do roku 2007). V závěru nechybí ani odkazy na použitou literaturu, časopisy a webové stránky.
Neobvyklá kniha jistě potěšila mnoho foglarovců, a pokud ne, tak tedy mě určitě. :-)

V roce 2008 začalo SPJF vydávat tzv. Historické kartičky, rovněž označované jako kartičky "Z historie foglarovského hnutí". Kartičky jsou vždy tištěny na křídovém papíře 90g/m2. Líc má vždy totožný žlutý rámeček, na spodní straně je uveden nápis "Z historie foglarovského hnutí", vpravo je v černém kolečku uvedeno číslo kartičky. Na kartičce je vždy nějaká zajímavost, fotografie, či jiný dokument z foglarovského dění. Na rubu je popis kartičky, znak SPJF, kontaktní údaje na SPJF, autor fotografie či dokumentu, datum tisku ve formě měsíce a rok. U pravého okraje nápis ve vertikální poloze označující název série a číslo kartičky. Zřejmě od kartičky č. 8 je znak SPJF v jiné než černé barvě (u kartičky 8 zelený, 9 a 10 modrý). Jako zajímavost uvádím chybné označení kartičky číslo 3, která je na rubu označená jako číslo 2.
(Pokračování příště.)

Určitý řád do systému kartiček se poprvé podařilo vnést mezi sběratele až v roce 2010, kdy v časopisu Bobří stopa č. 11 v rámci seriálu k výročí Sdružení přátel Jaroslava Foglara byla celá jedna kapitola věnována této problematice. Jde o zatím jediný oficiální text z pera tvůrce kartiček Miloše Vraspíra - Bobra za přispění Marka Poláka - Sharpa. Z materiálu se mj. dozvídáme zásadní podrobnosti o Bobříkovských kartičkách z let 1991 - 1992 (včetně přečíslování z roku 2007), kartičkách Ulčovkách v podobě z let 1992 a následujících (včetně počítačové řady od č. 115). Autoři článku přiznávají, že z důvodu tisku na okrajích jiných tiskovin existuje nespočet variant jednotlivých kartiček (na mezinárodním setkání byly k vidění i kartičky na překližce). Dále informace o propagačních kartičkách (1993 a následující) v různých formátech, variantách a gramážích papírů. K 31.10.2010 bylo vydáno dle článku 87 druhů (!) propagačních kartiček. Stručně jsou zde zmíněny Motivační kartičky, modré kartičky Odkaz Jaroslava Foglara (k roku 2010 - 95 kartiček) a kartičky Historie foglarovského hnutí (v roce 2010 vydáno 14 žlutých kartiček).
Všem sběratelům kartiček doporučujeme uvedený materiál k podrobnému prostudování.

Mánie - "je duševní porucha charakterizovaná expanzivní, často iritabilní náladou. Nálada bývá nadnesená, expanzivní. Myšlení a psychomotorika bývají urychleny, často dochází k impulsivním rozhodnutím, jenž mohou mít závažné následky (nerozvážné utrácení, ničení starých a navazování nových vztahů, výpověď v práci etc.). V tělesné oblasti dominuje snížená potřeba spánku, zvýšená energie a zanedbávání somatických obtíží. Zvýšená nálada až vzrušení trvá více než týden, dochází k myšlenkovému trysku, zvýšenému sebevědomí a ztrátě sociálních zábran a riskantnímu jednání." Tak praví Wikipedie, asi nejznámější internetová encyklopedie. V případě sběratelských kartiček SPJF už mezi foglarovci nelze pochybovat. Jde o skutečně o mánii. Ruku na srdce - komu z vás, čtenářů Bohouška, se nezvýšil tep při objevu nové a ještě úžasnější kartičky nebo dokonce kartičkové série v zásilce s časopisem Bobří stopa nebo na nějakém sběratelském setkání, kde se SPJF prezentuje svými sympatickými vydavatelskými aktivitami nedej bože ve Sluneční zátoce nebo na Valné hromadě SPJF? Za uplynulých dvacet let už je velký problém s jejich pořádáním, štosováním a inventarizací. Dříve bylo možné ukládat "ulčovky" do obálek, pak si mnozí pořídili takové ty obaly na kartičky s fotografiemi od hokejistů, jiní zase v naději okupovali prodejny s fotopotřebami, další se spokojili s nalepováním kartiček do cancáků. V Brně dokonce vznikla a jeden čas aktivně působila ediční rada kartiček při Vedení SPJF, která někdy více ale většinou méně úspěšně korigovala hlavního iniciátora kartičkovské mánie velkého Bobra. Velké pozdvižení a legraci způsobilo vydání opozičních kartiček (možná, že jsou ještě ke spatření na webu iKlubovny, což bylo i prvním důkazem druhého života dnes již legendárních drobných tiskovin, které doprovázejí zásilky SPJF. Druhým důkazem o úspěchu kartiček bylo vydání "konkurenční" sady v nakl. Ostrov. No, a třetím důkazem fenomenálního úspěchu jsou Mezinárodní setkání sběratelů foglarovských kartiček, jehož 2. ročník nás čeká ve sváteční foglarovský den 8. května 2012 ve společenském sále kláštera Emauzy, Benediktinské opatství Emauzy (Na Slovanech), Vyšehradská 320/49, Praha 2 (místo konání Memoriálu Jana Tleskače) od 9.00 do 12.00 hodin.
Protože se mi nechce tahat s sebou několikakilogramovou sbírku kartiček A1, B1, C1, F1, letáků D2, letáčků zmenšených na 40%, vezmu s sebou jen některé na ukázku a případně i na výměnu.
Tep se mi zrychluje, zdravím všechny kolegy kartičkáře a na závěr svého prvního dílu připojuji seznam sad kartiček SPJF, o kterých zatím vím (uvítám doplnění):

Se zájmem jsem si přečetl 2. sborník nezávislých foglarovců prodávaný ve Sluneční zátoce a přes Aukro členy a příznivci neformálního Kruhu přátel odkazu Jaroslava Foglara. Badatelskou zajímavost a inspiraci nepostrádá většina publikovaných materiálů. Jde o dosud méně známé nebo nikdy nepublikované skutečnosti a zajímavosti vytěžené z bezedné pozůstalosti Jaroslava Foglara (před sběrateli snad bezpečně uložené v Památníku národního písemnictví). Jistěže je to dobře, že pozůstalost se zatím nestala zcela předmětem zájmu literárních historiků, a že tyto drobné sondy dotvářejí v dostupné tiskovině všem zájemcům z řad foglarovské veřejnosti pohled na osobnost Jaroslava Foglara jako spisovatele, oddílového vedoucího i člověka.

(Tento článek byl původně zveřejněn 17. 2. Po výpadku a odstranění závady serveru poskytujícího webhosting však nebyl automaticky znovu nahrán do databáze. Zveřejňujeme jej tedy znovu. Za jeho dočasnou nepřístupnost se čtenářům i autorovi omlouváme. – red.)
V první dekádě února 2010 jsem byl zástupci Pražské pobočky SPJF pozván na 14. kolegium Akademie J. Foglara, jak učeně se jmenuje tento institut úzkého počtu skalních zájemců o život a dílo spisovatele. Po vystoupení na tomto setkání jsem byl požádán, abych své názory na novou knihu Lubomíra Kubíka Jestřábův let napsal pro web Bohoušek. Ačkoli chystáme rozsáhlejší příspěvek o zmíněné knize pro druhý sborník Kruhu přátel odkazu J. Foglara, rozhodl jsem se v duchu zásad skautských a foglarovských ideálů v této věci SPJF vyhovět.
Lubomír Kubík ve svém pokusu o biografický román, vydaný nakladatelstvím Prostor pod názvem Jestřábův let, tvrdí čtenářské obci, že jde o životní příběh spisovatele, novináře a skautského vůdce Jaroslava Foglara. Nutno hned v úvodu říct, že Jaroslav Foglar, v české společnosti dostatečně známý svým úspěšným výchovným poselstvím vpraveným do originální mimoškolní metodiky a rozsáhlého literárního díla, si od Lubomíra Kubíka zasluhoval podstatně větší a hlubší pozornost, než jakou věnoval historickým faktům a souvislostem jeho života.
Jen s velmi mírnou nadsázkou si dovoluji tvrdit, že na 334 stránkách Kubíkova Jestřábova letu odpovídá pravdě pouze datum Foglarova narození a úmrtí.

V turistickém oddíle, kde jsem prožil spoustu nádherných chvil svého dětství, platilo jeden čas takové úsloví pro obdivný výkon, spíše cosi jako husarský kousek, člověka, který něco vytvořil: "Jardo, poď se podivat, to si eště neviděl." Přiznám se, že tahle slova mě napadla, když jsem dočetl poslední 320. stránku životopisného románu Jestřábův let. Také se přiznám, že jsem k uvedené knize přistupoval se značnou dávkou nedůvěry a to vzhledem k předem zveřejněné ukázce na Bohouškovi. Odrazovala mě také stanovená cena a nevzhledná obálka a mě neznámý autor, který dříve zbeletrizoval Hilsnerovu aféru nebo atentát na Heydricha. O nákupu jsem se rozhodoval více jak měsíc, pak jsem si ale řekl, co bych to byl za foglarovce, a mezi svátky jsem navštívil knihkupectví a knihu jsem si koupil. Zvědavost prostě zvítězila.

Na gymnáziu v Plzni na Mikulášském náměstí jsem jako kluk studoval. Už tehdy jsem věděl, že k bývalým absolventům naší školy patřil Miroslav Horníček, Jiří Trnka, učil zde také Josef Skupa ...
V roce 1999 jsem v této škole začal učit. V roce 2004 jsme při dnu otevřených dveří objevili "kulometnou rotu" a tak neznámého absolventa školy - akademického malíře Bohumila Konečného - Bimbu. Co následovalo asi víte - knížka o Bimbovi, dokumentární film L.Moulise "BIMBA - příběh zapomenutého malíře" a dvě velké výstavy v Západočeském muzeu v Plzni a v Obecním domě v Praze... (Podrobnosti najdete ve starších článcích na Bohouškovi nebo na specializovaných internetových stránkách www.bimba.cz)