Před týdnem jsem si koupil Grifinovy Poslední stínadelské tajnosti a navzdory svému půlstoletému věku je přečetl jedním dechem. Obdivuji, o kolik je kniha propracovanější než předešlé Poselství ze Stínadel, příběh má spád, postavy jsou uvěřitelné… mé vnitřní cca třináctileté dítě (v tomto věku se mi tajně a “ilegálně” dostala do rukou Foglarova Záhada hlavolamu a poněkud změnila můj život) je nadšeno! Dneska jsem se doma dopoledne chvilku nudil a tak se pokusil stvořit s pomocí jedné své “stínadelské” fotky a stínadelských symbolů takové jakože zátiší.
Výsledek posílám, snad vás potěší tak jako mě, v tomhle těžkém čase-nečase plném vody. Kéž jste všichni, i vaši blízcí, v tom dobrém smyslu “na suchu”!

Prozkoumávat Rychlé šípy jako sportovce by pomalu vydalo na knihu. Méně to platí u bicyklů. Zase tolik je nepoužívali, anebo o tom nevíme. Ale v seriálu je přesto občas uvidíme.
Tím nejznámějším kolem, s jehož záhadou se střetli, je samozřejmě kolo Tleskačovo. V komiksu o ně ani nezavadíme, ale roku 1947 zveřejnil Vpřed šestidílnou sérii, kde se vynořuje aspoň napodobenina Tleskačova kola: Příběh vycházel mezi 2. zářím a 7. říjnem a bicykl zprvu zahlédneme bez křídel: patří Rychlonožkovi, který ráno co ráno ujíždí v jeho sedle do učení. Tam si kolo zřejmě vždycky jen opře, ale jednou přistihne v jeho blízkosti kolegy z dílny Tyčku, Baga a Strašouna. Rozječí se (v celém článku cituji takřka přesně, ale přesto nepatrně volněji): „Zmizte, to je moje kolo. Ještě by se vám mohlo zadřít za nehet a já bych měl opletačky s úřadem.“

Deník je zcela osobní popis dnů v chronologické sestavě – latinsky diarium (diář), německy Tagebuch a francouzsky Mémoire. Deník není většinou určen k tomu aby někdy byl zveřejněn, protože záznamy v něm jsou z 95 procent vysoce osobní, jen pisatele se týkající.
Sám mám hromadu notýsků, můžeme také říci deníčků, s kraťoučkými i delšími poznámkami. Tyto poznámky ale k uveřejnění nejsou určeny.

Foglarovský svět si musí připustit, že se Rychlé šípy objevily v dalším knižním příběhu, i když to bude spíše dítě nechtěné.
Knihu jsem si zakoupil právě kvůli jejímu názvu, ve kterém se objevují Stínadla a byl jsem zvědavý, jak se autorovi/autorce podaří zapracovat legendární klub do příběhu, který je jednoznačně pro dospělé čtenáře.
Pokud uvádím pro dospělé čtenáře, mohl bych taky vynechat slovo čtenáře a napsat jenom pro dospělé, protože skutečně některé části knihy jsou četbou erotickou, která se dostává na samou hranici vulgarity a pornografie.
Od počátku se v knize objevuje několik základních dějových linií (Rychlé šípy a Vontové, Barrandovská studia a herci, prezident Masaryk a špionážní motiv, Saturnin a jeho pán). Tyto motivy se vzájemně dotýkají, až se v závěru promísí do jednotného závěru.

V letošním jarním vydání Bobří stopy (1/2023) mě – kromě jiného – velice zaujal článek na stranách 28–29 CYKLO-ŠÍPO-LOGIE s podtitulem ZÁVODY I CYKLOTURISTIKA RYCHLÝCH ŠÍPŮ. Článek není označen jménem autora (proč?), je však psán vytříbeným stylem, jakým své fundovaně badatelské texty publikuje například literární teoretik Ivo Fencl (že by byl autorem on?).
V následujících řádcích bych však rád uvedl na pravou míru několik opomenutí či omylů, kterých se neznámý autor v článku – k veliké škodě jinak kvalitního textu – dopustil. Takže, pojďme pěkně popořádku:

Už potřetí za sebou se „foglarologové“ v rámci badatelské činnosti Akademie Jaroslava Foglara zabývali mapováním hudebních nástrojů, které jsou popisovány ve spisovatelově literárním díle. Na květnovém setkání kolegia AJF se čtenářská lupa zaměřila na romány Tajemná Řásnovka, Boj a první místo a Chata v jezerní kotlině.

Hudební nástroje ve foglarovkách
První část: Rychlé šípy

ČERNÍ JEZDCI ŘÁDÍ – píšťalka (Mirek Dušín)
RYCHLÉ ŠÍPY V PODZEMÍ – píšťalka (strážník)
RYCHLÉ ŠÍPY NA VÝPRAVĚ – banjo (Mirek Dušín)
RYCHLÉ ŠÍPY SE VOZÍ – banjo (Mirek Dušín)
RYCHLÉ ŠÍPY MAJÍ NEKLIDNOU NOC – piano (zmiňuje Červenáček)<
RYCHLÉ ŠÍPY CHYTAJÍ ZLODĚJE – píšťalka (Jarka Metelka)
RYCHLÉ ŠÍPY HRAJÍ DIVADLO – divošský buben z pařezu (Červenáček)
RYCHLÉ ŠÍPY V RACHOTU HROMŮ – trubka (Jarka Metelka)

Opěvovat ho nechci, i když (právě proto, že) jsme si byli před 30 roky hodně blízcí. Byl jsem viceprezidentem Galénovy nadace, vozil jsem ho na akce, navštěvoval doma, spoluzasedal s ním v Malé Duze, byli jsme v jeho Nulté stovce, přátelili jsme se  atd. atd.

Akademie Jaroslava Foglara v příspěvku M. Rosola ze dne 13.9.2022 na Bohousek.cz vyzývá širokou foglarovskou veřejnost, zejména vydavatele: "aby při uvádění jména stínadelského fantoma Širokka používali původní tvar se dvěmi „k“, tedy ŠIROKKO!" S tím, že jde o jasný záměr autora.

Není to dlouho, kdy vyšla publikace s názvem Jestřábova švýcarská dobrodružství. Vydala jí Skautská nadace Jaroslava Foglara. Bohužel nevím, kdo při tvorbě této velice zajímavé knížečky přiložil svou „grafickou ruku“. Na deskách je použito zobrazení švýcarského cestovního dokladu – pasu a to mně silně oslovilo – před grafikem smekám klobouk, byl to super nápad.
Není to také dlouho, kdy v České republice vyšla „kritická“ knížka spisovatelky, feministky Ireny Brežné s názvem „Nevděčná cizinka“. Je to překlad z němčiny.

Přiznám se, že všechny loňské foglarovské novinky jsem nadšeně očekával, nejvíc jsem byl ale zvědavý na komiks Rváčov I od Richarda Fischera a Džiana Babana. Obě dvě jména byla pro mě absolutně neznámá, nicméně různá avíza před vydáním (včetně informací na Bohouškovi) dávala tušit, že zřejmě bude na co se těšit ;-) Komiks o Vontech, desítkách chlapců a dívek, kteří románová Stínadla objevovali v pražských uličkách Starého Města, kdy literární dílo ožilo a začalo si žít vlastním životem. Už jenom proto, že když mi bylo třináct, měl jsem možnost ta dobrodružství tak trochu prožívat, byť už to byla labutí píseň a ozvěna za 80. lety, protože se psala raná devadesátá.

V době, kdy knihy Jaroslava Foglara nevycházely, se dobrodružné příběhy šířily v šedé zóně. Půjčovala se dávná vydání, čile se s nimi obchodovalo na sběratelských burzách. A konečně mnozí příznivci díla, kteří ho chtěli zpřístupnit mladší generaci, přišli s nápadem knihy opisovat či rozmnožovat. Je třeba připomenout, že možnosti reprodukční techniky byly v dobách minulého století značně omezené. Využití strojů se pečlivě hlídalo, stejně jako se evidovaly kopie a výdej ze skladu z papíru. Prakticky jedinými možnostmi až do 70. let bylo opisování formou průklepů na psacím stroji, vzácností byly přístroje zvané ormig nebo cyklostyl (ostatně Jestřáb jejich využití zakomponoval do stínadelské trilogie a sám je využíval při oddílové činnosti a při styku s čtenáři). V osmdesátých letech se začal používat světlotisk (ovšem kopie byly hodně nekvalitní a mizely) a konečně kvalitní fotokopírky na principu xerografie, kdy bylo konečně možné za krátký čas vytvořit velké množství kopií. Z té doby se dodnes zachovala různá samizdatová vydání knih Jaroslava Foglara.

Dnes existuje spousta lidí, kteří se Jaroslavem Foglarem zabývají, kteří bádají, studují ty nejmenší maličkosti z této sféry a rozpitvávají různé nedůležitosti a drobnosti týkající se Jestřába. Někteří to dělají korektně. Jiní, upřednostňující své zviditelnění, mnohdy rozšiřují evidentní nepravdy. Jsou i ti, kteří jdou dokonce až tak daleko že si i trochu něco přimyslí, vyfabulují a hřeje je pocit, že se dostali do ohniska zájmu ostatních – že jsou najednou, aspoň pro okamžik, středem pozornosti všech ostatních foglaristů. Ve foglarovské hemisféře jsou nové objevy většinou přijaty vždy s velkým haló.
O Foglarovi se dodnes napsaly desítky „pojednání“ – o jeho údajné homosexualitě, hrabivosti a dalších jeho negativních vlastnostech.
Také se mnohokrát psalo o vztahu Jestřába k ženám. Jednou z těch žen, která byla Jestřábovi „přisouzena“, byla spisovatelka Lenka Reinerová. V tomto směru mohu poskytnout informace, aby se to konečně a definitivně uvedlo na správnou míru.

Skautská nadace Jaroslava Foglara se rozhodla vydat Deník Jana Tleskače. Bohoušek ovšem zjistil, že se již jeden pravý deník před časem objevil. V této chvíli jsou další informace přísně tajné, ale v pátrání se pokračuje.