Kluci z Dakoty přicházejí...

Kluci z Dakoty přicházejí...
O knize, na kterou se hledají sponzoři.

Rozhovor s RNDr. Ivanem Makáskem, šéfredaktorem časopisů Nika a Wampum Neskenonu a bývalém členu Hochů od Bobří řeky o chystané knize v nakladatelství Ostrov, vycházející k 90. výročí vzniku českého skautingu.
Kniha pro všechny skauty, trampy, woodcraftery... zachycuje formou vzpomínkového vyprávění, faktů, fotografií a kreseb období ilegálního skautingu z let 1957-1968 včetně úlohy mnoha osobností (jmenný rejstřík obsahuje stovky jmen), hnutí a oddílů (Psohlavci, Neskenon aj.).
Knihu vydá asi v 1. čtvrtletí 2003 nakladatelství Ostrov.

Tvá kniha "Kluci z Dakoty" už nějakou dobu koluje......mezi přáteli a známými. Kdy jsi knihu dopsal?
Dopsal jsem ji letos v červnu, rozepsanou jsem ji měl několik let, až vloni v létě jsem se do ní pustil s opravdovým nasazením. Že by se četla mezi kamarády je trochu nadnesené, občas jsem něco přečetl Dakoťákům, aby věděli, co je čeká. A posoudili ji také dva z mých blízkých kamarádů, které považuji za odborníky na literaturu pro mládež. A ti tu dobu - o níž píši - prožili s námi.

Co vím, jde o autobiografii. Zachycuje období od konce padesátých let do začátku let sedmdesátých. V knize vystupuje řada historických postav, možná přímo skautských legend, s nimiž jsi se za svého života setkal. Ostatně takovou legendou je samotný roverský kmen Dakota, jehož jméno jsi zabudoval do názvu knihy.
Kniha zachycuje rozmezí let 1957 - 1968 a končí druhou obnovou skautské organizace v Čechách. Vystupují v ní např. Vladimír Kolář -Akela, Zdeněk Zelený - Káďa, Jiří Kafka - Owígo, Jaroslav Foglar - Jestřáb, Pavel Konzal, Jaroslav Saller- Grizzly, Rudolf Plajner a také Josef Zikán - Bobr.

Byl jsi jedním ze zakladatelů střediska Psohlavci, které mělo podstatný podíl na druhé obnově českého skautingu v roce 1968. Nepochybně jsi se o této etapě nezapomněl zmínit.
Nejen zmínit! Snažil jsem se věrně vylíčit naše seznámení s Josefem Zikánem - Bobrem na jaře roku 1965, kdy jsme začali v jeho Jedničce vést družiny Lišáků, Medvědů a Vlků. V létě toho roku pak mu pomáhali vést 1. tábor Psohlavců na Nežárce. Popsal jsem i naše pochybování o něm, příčiny, rizika spolupráce i konečně nalezenou důvěru zpečetěnou dohodou u plamenů poradního ohně, která vedla k založení prvních šesti oddílů Psohlavců.

Kdy by mohla, dle tvého odhadu, kniha vyjít? A nebo ještě jinak, stojí něco v její cestě ke čtenáři?
Kniha má vyjít v nakladatelství Ostrov. Pokud vím, začátkem příštího roku (leden-únor 2003). Mým záměrem původně bylo vydat ji k 90. výročí skautingu u nás ještě v tomto roce. Proto jsem přerušil psaní mého románu V zajetí Irokézů. Knihu jsem ovšem odevzdal až 3. července. Už vím, že to bylo poněkud troufalé. Technicky by to snad i možné bylo, ale největší překážkou je nedostatek finančních prostředků. Všichni, myslím, budeme rádi, když se v únoru dostane ke čtenáři. A z tohoto pohledu bude také záležet na zájmu čtenářů.

Je opravdu velká škoda, že si „Kluky z Dakoty“ nebudeme moci přečíst už o vánocích. Byl by to hezký dárek nejen pro všechny skauty, trampy a woodcraftery, ale i pro celý český skauting, který v letošním roce slaví své devadesátiny. Mimochodem, jak tě znám, jistě jsi nezapomněl na metodu, které říkáš skautský ekumenismus?
Nejde ani tak o metodu, jako můj celoživotní skautský postoj. Já totiž za klasiky skautingu vyznávám nejen Baden Powella, ale i Ernesta T. Setona, u nás pak A. B. Svojsíka, ale i Miloše Seiferta. V moderní době bych už vůbec skauting a woodcraft nerozlišoval, neboť jejich praktické a metodické prvky se téměř neliší. Společný cíl - vychovat životem v přírodě - charakterní lidi je přece nabíledni.Tuto ekumenickou cestu (cestu vzájemné skautské tolerance) v praxi potvrdil oddíl Neskenon. Stal se dokonce pro mnohé oddíly vzorem. Kniha, o které hovoříme, tuto moji cestu jen dokládá.

Vraťme se ještě k mé první otázce. Upřesnil jsi, že období, které popisuješ, končíš rokem 1968. To je podle mne velká škoda, protože, co vím, další historie Neskenonu byla velmi bohatá a inspirativní. Pokračovala přece bez přerušení až do dnešních dnů. Není tedy smůla, že kniha končí právě ve chvíli, kdy se Neskenon, jak se říká, pěkně rozjel? Chceš snad někdy pokračovat samostatnou knihou o tvém oddíle?
To je, tak říkajíc, otázka na tělo. Je pravda, že některým čtenářům přijde, že děj skončí „v tom nejlepším“! Ale již tak bude mít kniha téměř 300 stran. Odhodlá se dnes někdo - v této uspěchané době plné televize a internetu - usednout k silnější publikaci? Odpověď je snad jasná. Přesto přiznávám, že budu pokračovat samostatnou knihou o Neskenonu a jeho cestě v období tzv. „husákovské normalizace“. Snad mi s ní pomohou i další jeho náčelníci, kteří vedli náš oddíl, když já už se věnoval rodině.

Řekni nám ještě, jak jsi vlastně začínal. A byly tvé začátky inspirací pro činnost ve skautingu?
Vyrůstal jsem v prostředí skautské rodiny. Můj otec začínal jako vlče u br. Vodenky někde na Smíchově a „dotáhl to“ až na lvího skauta (vím, že nejde o výchovný stupeň, ale tehdejší odborku). Pamatuji se ještě, jak mi na procházce Prokopským údolím ukazoval louku, kde byl na svém prvním skautském táboře, někdy v roce 1924. Věnoval mi svůj skautský opasek a nůž. Četl jsem jako každý kluk setonovky, mayovky, foglarovky a pátral po starých skautských časopisech. V sedmapadesátém jsem se dostal do oddílu Hochů od Bobří řeky. Splnil se mi tak jeden z klukovských snů. Nicméně, pobyl jsem tu jen asi 1,5 roku a musel odejít, ne vlastní vinou. V mé knize právě popisuji, jak se to tehdy sběhlo a obdivovatelé Jestřába budou asi překvapeni, že se naše legenda ne vždy zachovala pedagogicky správně. Ale chybovat je lidské a díky jeho „tvrdému verdiktu“ jsem se ocitl - poněkud dříve - na své vlastní junácké stezce. Cestu ke skautingu jsem si už musel najít sám. A sešel jsem se na ní i s celou řadou skvělých trampů.

Pojďme ještě ke „Klukům z Dakoty“. Uvědomuji si, že následující moje otázka by měla směřovat spíše k tvému nakladateli Jiřímu Stegbauerovi, ale zeptám se tebe. Víš, jak by měla kniha vypadat? Myslím po stránce ilustrační, nebo v ní budou fotografie?
Pokud vím, asi ke třem stovkám stran textu by vzadu mělo být připojeno víc než 50 dobových fotografií reprodukovaných na křídovém papíře. Ale s ilustrátory se bohužel nepočítá. Prý se to pro tento typ publikace nehodí. Podle mě by mohla kniha jen získat, ale nejsem odborník. Domnívám se, že je to také otázka výše celkových výrobních nákladů a kolik se na publikaci podaří soustředit peněz. V každém případě pan Jiří Stegbauer je odborník na svém místě a jistě připraví knihu tak, že dokáže potěšit čtenářské oko. Produkce jeho nakladatelství to ostatně dokládá.

„Kluci z Dakoty“ jsou novým typem publikace, která je historickou kronikou spojenou s románovým vyprávěním. Otevírá pohled na dosud málo známé skutečnosti z období, kdy se skautské lilie nosily pod klopami kabátů. Věřím, že tato kniha bude ozdobou každé skautské knihovny. Zatím ti za ni děkuji.



Jiří Zachariáš - Pedro