Co přináší první desítka Díla JF

Zatímco bohatě ilustrovaná řada Foglarovky nejdříve výrazně snížila frekvenci vydávání, aby se nakonec po jedenáctém svazku – vinou jednoho výtvarníka – zcela zesekla. Dychtiví čtenáři tak marně čekali v roce 2024 na Poklad Černého delfína. Skautská nadace jakoby si uvědomila jednak tenčící se možností vydávání beletristických knih Jaroslava Foglara, jednak kvapem blížící se sto dvacáté výročí narození autora, jehož jméno nese ve svém názvu. A tak přišla s nápadem to krátké intermezzo vyplnit dvacítkou poměrně svižně vydávaných svazků Díla JF.

Část pamětníků v tom viděla z jejich pohledu zbytečnost – vždyť jsou šťastnými vlastníky sedmadvacetisvazkových sebraných spisů vydaných konečně v jedné edici, a to v pevné laminové vazbě s ilustracemi již dříve osvědčených výtvarníků, jimž už tehdy dominoval oblíbený Marko Čermák. Nemalá část se naopak těšila na možnost doplnit si chybějící svazky, vždyť od vydání většiny z nich uběhlo čtvrtstoletí! Mezitím vyrostla nová generace – s lítostí však musíme poznamenat – spíše nečtenářů. To na věci nic nemění, poněvadž jejich otcové a možná častěji dědové, jim tyto knihy s radostí budou kupovat. Umožní jim to jakýsi návrat do klukovských dob, kdy koupení nové foglarovky nebylo zdaleka samozřejmostí; mnohdy to bývalo zcela nemožné, a když se něco na černém trhu objevilo, bylo to spojené s nemalým (často spíše přemrštěným) finančním výdajem. Mnoho „odrostlejších“ Foglarových příznivců, a to mnohdy i vlastníků již dávno nedostupných spisů, se přímo dětinsky těšilo, jak budou postupně kompletovat Dílo JF pro své potomky (byť i nečtenáře, co na tom konečně záleží) a budou tak opět prožívat to chlapecké opojení, o něž je bdělý a všemocný bolševik v dětství připravil.

Určitě neopomenou dodat, že ani v knihovnách tyto knihy nebyly k dispozici, neboť jejich autor by zakázán, čemuž se kulantně říkalo, že byl na indexu. Co to znamenalo, věděli všichni, málokdo však měl možnost ten obávaný seznam spatřit, nebo dokonce v něm listovat! Byl totiž přísně tajný! Každá okresní knihovna sice vlastnila jeden výtisk, aby jim na taková závadná díla ukazoval (index = ukazováček). Ta se pak soustřeďovala do speciálních skladů, kde byly tyto „Z [zvláštní] fondy“ (lidově nazývané „zakázané“) uloženy. Pálit je na náměstích na velkých hranicích by vyvolávalo nežádoucí asociace s jistou bratrskou – přesněji soudružskou – státostranou, která si však místo rudé barvy více cenila hnědé. Pokud vás při čtení napadlo, proč se v jistém státě nazývá válka „speciální operaci“, pak jste to komunistické „ptydepe“ (řečeno s Václavem Havlem) úspěšně rozklíčovali. Hloupému lidu je třeba to speciálně vysvětlit, aby nepodléhal politickým schizmatům a aby to správně chápal. Pokud však ani potom nepochopí…
Zůstal jsem však dlužen vysvětlení, jak takový index vypadal. Představte si složku slepených papírů o více než sto cyklostylovaných stranách – opravdu to byl seznam jmen autorů, k němuž byl připojen název knihy či několika knih, nejčastěji však s poznamenáním všechna díla, ta pak bylo nutno koncentrovat do těch temných depozitářů. S takovým poznamenáním se pyšnili třeba Masaryk, Kundera, Škvorecký a mnoho dalších. Nás může dnes těšit, že tento přístavek byl i u Jaroslava Foglara, zatímco takový Karel Čapek měl v normalizaci vyznačené již jen asi tři položky. U některých jmen to mohlo vzbuzovat údiv – bdělým soudruhů neuniklo ani to, pokud třeba bratr autora doslovu emigroval, tím se jinak nezávadná kniha rázem dostala na index.
Pokud se však domníváte, že ten fascikl měl na první straně nějaký název (třeba Zakázané knihy) a na poslední podpis, třeba že to vydalo ÚV KSČ – hluboce se mýlíte a nepochopili jste podstatu demokratického socialismu, v němž žádné zákazy samozřejmě nikdy neexistovaly! Soudruzi se totiž za to ve skrytu své materialistické duše styděli. Vždyť ten jejich rudý index byl o dobrou poloviny silnější než ten jejich hnědých kolegů – německých socialistů z první okupace.

Vraťme se k dvacetisvazkovému Dílu JF, jehož vydávání bylo opět svěřeno nakladatelství Albatros. První polovina tohoto počinu se udála mezi 20. říjnem loňského roku a ukončena byla letos 25. května. Její zvláštností byla možnost nakupovat knihy v pravidelných intervalech tentokráte jen v trafikách, což umožnilo snížit prodejní marži, takže knihy mohly být prodávány za příznivou cenu (většinou 249 Kč). Knihy Díla byly zamýšleny jako „levnější lidová edice“. Všechny jsou vázané v tvrdém kartonu s papírovým potahem (někdy se hovoří o matném laminu, aby se odlišily od vazeb v Olympii – lesklé lamino). Desky i předsádky se liší použitím pastelových barev. Na zadní straně desek se nachází anotace každého svazku.
Marko Čermák vytvořil tentokrát barevné obálky pro celou edici – deset je převzato ze spisů, stejný počet však vznikl nově. Obrázky na deskách jsou zmenšené, text je mimo ně.
Nicméně oblíbený výtvarník bude autorem ilustračního doprovodu jen u prvních čtrnácti svazků, což je o pět více než ve spisech. Druhým hojněji zastoupeným ilustrátorem byl ve spisech Gustav Krum (často ve spolupráci s Bohumilem Konečným); ten však v této dvacítce klesne z šesti svazků na dva, zatímco Miroslav Schönberk a K. T. Neumann si své knihy i nadále podrží. Naopak novou příležitost dostanou Milan Fibinger a Dan Růžička, který se v posledních letech začal prosazovat jako úspěšný ilustrátor; připomeňme třeba velice zdařilé ilustrace k Zapletalově Sedmičce. To však nastane až v druhé desítce.
Ilustrace nejsou přejímány mechanicky – grafička zrušila kdysi hojně užívané rámečky a – téměř výhradně používané – celostránkové ilustrace tak natáhla na celou plochu strany, čímž dosáhla zvětšení obrázků a tím i jejich lepší vyznění. Na sudých stranách předsádky zopakovala dvě ilustrace z textu. Na patitul, k tiráži, občas i na jiných místech použila několik výřezů z použitých ilustrací, čímž obohatila zpravidla šest až osm celostránkových obrázků. Celkový dojem je tak velmi příjemný a příznivý.
Tisk knižního bloku je rovněž na běžném (novinovém) papíru, který je však na černobílé ilustrace naprosto dostatečný, stejně tak i jeho gramáž; nespornou předností je nejen to, že je stejný u všech svazků, ale rovněž v celé knize, což ve spisech – jak si jistě vzpomeneme – bohužel nebylo. Na papíru devadesátých let ještě dozníval socialistický plánovaný nedostatek – v knize byly často nejméně dva druhy papíru barevně rozeznatelné hned na první pohled.
Jistý pamětník se po vydání asi dvou svazků vyjádřil na webu, že vlastní sebrané spisy, takže nevidí důvod, proč by měl kupovat jejich „levnou“ variantu. Má tak trochu svou pravdu – jak to vypadá, očividně nepatří do výše uvedených skupin – takže by to pro něj skutečně smysl nemělo, nicméně s jeho povrchním a předčasným hodnocení nelze souhlasit. Hned po vydání několika svazků bylo zřejmé, že půjde o zdařilý počin; kolektiv vydavatelů se od druhého svazku ustálil a od sedmého přiznává v tiráži i jazykovou korekturu. Tato edice sice vychází – jak už jsme zmínili – z potřeby dosáhnout přijatelné ceny, ale tato „láce“ není znát. Naopak.
To podtrhuje rovněž zdařilá typografická úprava celé edice. Názvy kapitol i jejich číslování je výraznější a „vzdušnější“. Kapitoly často začínají na nové straně – pokud sazba nepřesáhne její čtvrtinu. Jednotné uspořádání edičních znaků je ovšem občas porušováno přemístěním na jiné místo v knize (je-li nutno třeba nepřekročit další tiskový arch). Trochu to zarazí u prostředního dílu trilogie, který se pak odlišuje od zbývajících dvou. K pohodlnější četbě přispěje i větší písmo, jeho rozložení na stránce i mírné rozhojnění odstavců. To samozřejmě způsobilo mírné navýšení paginace, ale zase navodilo „důstojnosti“ vyznění jednotlivých románů. Nejrozsáhlejší knihou se tak stal Strach nad Bobří řekou o 280 stranách, zatímco ta nejútlejší vystačila se 136 stranami (Přístav volá).
Beletristické texty knih Díla jsou přejímány taktéž (podobně jako u luxusnějších Foglarovek) z nakladatelství Olympia, kde zpravidla v polovině devadesátých let prošly „důkladnou revizí“ (jak často ve svých poznámkách uváděl Windy), poněvadž jsou dnes považovány (poslední úprava textu za života autora) za tzv. vydání poslední ruky. A právě zde je skryto „čertovo kopýtko“. Ale to by si vyžádalo důkladný rozbor, proto to ponechejme na jinou příležitost. Smiřme se s konstatováním, že jak v barevných Foglarovkách, tak i v Díle probíhaly samozřejmě nezbytné korektury, které však nelze vždy považovat za zdařilé a nezbytné, a už vůbec ne koncepční. To je však pro běžného čtenáře zcela nezajímavé, vždyť nejde o kritické vydání.
Za největší přínos první poloviny Díla JF můžeme považovat využití Čermákových ilustrací – ukrytých zatím jen v knize Dobrodružství v temných uličkách (a stejně tak neznámých barevných obrázků na deskách) – v samostatně vydaných dílech trilogie. A tak poprvé vyšly stínadelské příběhy v samostatných knihách s vlastním ilustračním doprovodem; dosud se pro Tajemství Velkého Vonta jen opakovaly Fischerovy ilustrace z dosavadní dilogie.
Hoši od Bobří řeky jsou vyzdobeny třinácti celostránkovými – samozřejmě černobílými – ilustracemi, tedy nejvíce z dosud vydaných svazků. Nejzdařilejší dvaadvacáté vydání (2024) s početnými barevnými ilustracemi – uplatněnými po třiatřiceti letech (!) – tak zůstává stále nepřekonatelné a pro milovníky Čermákových obrázků zřejmě nejnedostupnější. Vždyť se tehdy z akce v Albertu do dalšího prodeje vůbec nedostalo. Kupodivu zde nebyl použit kreslený dvojlist, zatímco u jeho druhého dílu Strach nad Bobří řekou převzat byl. Ten byl zase poprvé vydán s přehledem druhé řady 13 bobříků a s aktualizovanými kapitolkami Staň se i ty lovcem bobříků a Než začneš lovit bobříky. Takže závěrem můžeme vyslovit oprávněnou naději, že i druhá desítka přinese další pěkné foglarovky. Vždyť mezi nimi čekají knihy, která se ke čtenářům nedostala již několik desetiletí. Čtyři z nich přijdou navíc v zcela novém výtvarném kabátu. Můžeme se i nadále těšit na výpravy do trafik!