Vojtěch Klimt: Jaroslav Foglar ovlivnil můj život (Foglar a já)

Jaroslav Foglar, autor mých nejoblíbenějších dětských knížek. Stejně jako řadě jiným z mé generace, mi ovlivnil život.
V první polovině osmdesátých let byl Foglar jako řada dalších spisovatelů zakázaným autorem, všemu s ním spojenému to dodávalo kouzlo a dnes těžko přenositelné tajemno. Nebyl to však hlavní důvod, co mě na jeho knížkách přitahovalo.
Jako malý kluk jsem se podivoval, proč si můj starší bratranec Robert každý rok půjčuje z naší knihovny knížku o Bobří řece. Když mi bylo kolem deseti let, zhltl jsem Setonovy Dva divochy a protože nebylo s kým, hrál jsem si sám u babičky na Mořině na indiána. K tomu patřil i nepříliš použitelný luk a šípy. Na Mořině jsem trávil velkou část prázdnin a jelikož nám byly zapovězeny výšlapy k nedalekým lomům, příslovečně jsem se tam „mořil“ nudou.
Dva divoši a blízký starý židovský hřbitov mě posléze vysvobozovali z jednotvárnosti. V útlém dětství jsem nicméně nechápal čundráky pendlující kolem našeho domku směrem k Velké Americe. U hlavní silnice byla pumpa, kam jsem chodil babičce pro vodu a kde jsme se s čundráky často míjeli. Až později jsem objevil svět kolem Lomu, který byl tehdy ještě poset vraky rozbitých automobilů, i těch obrovských pro odvoz kamene, které měly větší průměr pneumatik než výška dospělého člověka. Autům tehdy ještě nechyběly ani volanty, řadící páky a přístrojové desky.
Vraky již byly z plání kolem lomu dávno odvezeny a cesta z Mořiny k Velké Americe je zarostlá. Tehdy ale byla prošlapaná a romantická, porostlá mateřídouškou a netřeskem. Nedaleko byl také takzvaný lom Papírák, kam byl vyvážen odpad. Ten lom byl zvláštní něčím, co jsem od té doby nikde neviděl. Jeho stěny i porůznu poházené kamení byly poseté zkamenělými mušlemi. Tohoto unikátu je obrovská škoda, ještě za poslední fáze socialismu byl postupně zavazen odpadky a splynul s terénem.
Podobně otřesný byl i osud nejhezčí části lomu u pražských Řeporyjí, kde Hynek Bočan natočil scény vontské bitvy pro svůj foglarovský seriál. S tím rozdílem, že k zavezení došlo až po roce 1989.

Zpět k Hochům od Bobří řeky. Bylo mi asi jedenáct a ačkoli jsem na spoustu věcí z mého dětství zapomněl, na ten den nezapomenu nikdy. V jedné z našich domácích knihoven jsem sáhl po jmenované knížce, abych zjistil, co je na ní pro mého bratrance zajímavého. Lehl jsem si na válendu a bylo to poprvé, kdy jsem přečetl knížku za jediný půlden.
Čtyři Foglarovy knížky vydané na konci šedesátých let, které jsme doma měli, byl v té době malý poklad. Hlavně proto, že je bylo možné vyměňovat za přečtení jiných foglarovek. Nejvíce mi jich ale půjčila spolužačka Zuzana, která ale, pokud si pamatuji, měla všechny Foglarovy knížky a vyměňovat je nepotřebovala. Zaujalo mne tehdy, že její knížky převážně pocházely z antikvariátů a byly na nich směšné několikakorunové ceny. Známost v antikvariátech měla za socialismu cenu zlata a Zuzanin otec Vladislav Zadrobílek tyto známosti měl. Zuzana mě také přivedla k nahrávkám Karla Kryla (1), ale to je jiná historie. Subjektivně považuji za nejlepší Foglarovu knihu Chatu v Jezerní kotlině, ale každý to máme jinak. Po nedávném přečtení jsem zjistil, že zdaleka ne všechny jeho knihy dosahují kvalit těch několika dle mého názoru nejlepších. Důležité ale je, že v onom věku mi to bylo naprosto lhostejné a hltal jsem je všechny stejnou měrou.

Rád bych při této příležitosti rovněž načrtl několik témat, které mne v souvislosti s Jaroslavem Foglarem napadaly a napadají. Pokusím se podívat na Foglara kritickýma očima jeho příznivce. Nejsem zastánce fanouškovsky pozitivního pohledu na kohokoli a jsem přesvědčen, že nekritický pohled nepřináší nic podstatného.
Prvním z poznatků je, že Foglar ve svých knihách velmi rád používal obraty typu „Kdyby tehdy věděli, co je ještě čeká...“. Ději to dodávalo patřičné napětí a atmosféru vzrušeného očekávání.
Z dospělého pohledu lze také označit některé pasáže ve Foglarových knihách za stylisticky neumělé. Týká se to i mého velmi oblíbeného Dobrodružství v Zemi nikoho. Na slovech kohosi, že Foglarovy knížky jsou takové, jaké by je napsal třináctiletý kluk, kdyby to uměl, je možná hodně pravdy. Místy neumělý sloh však není pro dětského čtenáře na překážku, pro staršího je možná jedním z důvodů, proč jimi nemůže být dostatečně zasažen až v pokročilejším věku.
Foglar také na můj vkus až příliš straní pohledným chlapcům, nejmarkantnějším příkladem je Fanek Jelínek z knihy Když Duben přichází. Jako by hezká tvářička byla nějaká zásluha. A protože i já jsem v tom měl trochu štěstí, vím, že se o žádnou zásluhu nejedná. Jelínek má vlastnosti, pro které jej můžeme obdivovat, ale jeho vizáž je, myslím, Foglarem až příliš stavěna do popředí. Tento aspekt je přítomen i v dalších jeho knihách. Pohlední chlapci se zápornými vlastnostmi se oproti skutečnému životu u Foglara prakticky nevyskytují.
Foglar také rád přiživoval kult Rychlých šípů, když je v některých svých, se jmenovanou pěticí nesouvisejících knihách, (například ve zmíněné Zemi nikoho) myslím, zbytečně vyvyšoval. Z dnešního pohledu bych řekl, že to nebylo zapotřebí.
Jedním z aspektů ve Foglarově tvorbě, které v čase bohužel neobstojí, je tažení proti erotice. Vyplývalo to nejspíše ze způsobu jeho života. Asi jen těžko může někdo od dnešních kluků a holek očekávat, že je toto téma nebude zajímat. Dalším je skutečnost, že současní kluci a holky se zkrátka nemohou chovat jako Mirek Dušín nebo Fanek Jelínek, protože by byli přinejlepším terčem posměchu a uštěpačných poznámek. Přesto jsem ale přesvědčen, že ve Foglarových knihách je pro děti mnoho pozitiv a inspirací, ať už žijí v jakékoli době.
Foglarův svět není určen pro dospělé, chtělo by se říci: dospělým od 18 let nepřístupno. Mnohé v těch knihách je naivní, neobratné, ale věřte, že bych byl hodně rád, kdyby moje děti v určitém věku četly právě romány Jaroslava Foglara.
Na foglarovkách mě nejvíce vzrušovalo tajemno. Foglar tuto disciplínu ovládal mistrně a rekvizit tajemna a smrti umně využíval.
Dalším z opomíjených specifik jeho knížek jsou neobvyklá jména jejich protagonistů. Při své drzé, neboli neohlášené návštěvě v roce 1988, se mě zeptal na jméno, udělal si někam na stěnu vedle vstupních dveří poznámku a odvětil, že mám hezké jméno. Stejnou zkušenost mi z jiné návštěvy spisovatele potvrdil i můj tehdejší kamarád Martin. Možná i tímto způsobem Jaroslav Foglar „lovil“ nezvyklá a zajímavá jména protagonistů svých knih. Pamatuji si z oné návštěvy a několika besed, že Foglar rozhodně nebyl žádný laskavý děda. To ale mohlo souviset s tím, že jej nestále někdo obtěžoval a pochopitelně to souviselo i s věkem. Byl ale také velmi vtipný a v souvislosti s Rychlými šípy záhadný jak Tajemný hrad v Karpatech. Na závěr ještě jeden poznatek. Na stránkách Bohoušek.cz je kdesi umístěn záznam krátkého soukromého rozhovoru s Jaroslavem Foglarem. Stínadla jsou v něm lokalizována jako trochu Tábor a trochu Praha. Ještě předtím jsem v devadesátých letech křivolaké uličky starého Tábora objevil a lítal v euforii z jedné do druhé.
Stínadla Foglar nepopisoval jako čistě starobylou středověkou čtvrť, (to považuji trochu za nedostatek novodobého ztvárnění Milana Tesleviče) prolínala se v nich starobylá zástavba s domy posledních dvou století. To vše lze nalézt ve starém Táboře. Jediné, čeho se Táboru nedostává, je Rozdělovací třída. Tou mohla být právě hlavní pražská inspirace.

Závěrem bych rád vyslovil, že Jaroslavu Foglarovi zůstávám vděčný za zážitky i ponaučení, kterých se mi díky němu dostalo.
Doufám, že stále živá foglarovská diskuse bude pokračovat i v příštích desetiletích.

Vojtěch Klimt


Pozn. red: (1) Autor je předsedou Klubu Karla Kryla: www.kryl.kat.cz


Bohoušek dodává:

Foglar a já… - Průběžný projekt stále pokračuje
Napište své vlastní zážitky - o Vaší první foglarovce o prvním setkání s Jestřábem.
Projekt Pražské pobočky Sdružení přátel Jaroslava Foglara započatý v roce 2001 má za cíl získávat texty, které budou sloužit k propagaci díla Jaroslava Foglara na veřejnosti.
Byl vyhlášen v tomto článku, kde najdete podrobnosti: http://www.bohousek.cz/clanek-2001112801-foglar-a-ja.html