Tomáš Hromádka – Krizmen: Vážený a milý Jestřábe

V Ještěrčích jámách 10. února 2002

Vážený a milý Jestřábe,

píšu Ti, tak jako obvykle na začátku roku. Dnes ovšem můj dopis bude jiný, nebude obsahovat ofrankovanou a nadepsanou obálku, tak jak jsem to vždy dělával, abych Ti ulehčil práci s odesláním Tvého hromadného dopisu. Pamatuješ, jak jsem Ti jednou poslal dopis psaný červenou páskou na stroji? A stejně tak i nadepsanou obálku? Ty jsi tenkrát ten můj dopis odložil a po čase jsi mi napsal, že pošta nepřijímá dopisy s adresou nadepsanou červeně. Tak jsi na tu obálku nad moje červené písmo napsal svým strojem moji adresu. Mám ji dodnes schovanou, stejně jako všechny dopisy a pozdravy od Tebe.
Tenhle dopis bude jiný – nebude krátký, snad proto, že vím, že Ty ho na našem pozemském světě už číst bohužel nebudeš. Někdy v roce 1997 mi přišel dopis s Tvým razítkem s několika řádky od Tvé tajemnice Lídy Markové, která Ti obětavě vyřizovala poštu. Posílala hromadné dopisy a psala, že jsi dlouhodobě hospitalizován v nemocnici. Snad tehdy jsem si poprvé uvědomil, že se skutečně blíží doba Tvého fyzického odchodu. Ale Tvé knihy, Tvé myšlenky, to všechno pozitivní, co jsi pro nás kluky a holky za svých více než 90 let života udělal, budou žít stále v nás, našich myslích po celý život.

S první Tvou knihou jsem se seznámil – myslím – v roce 1986, kdy jsem objevil v tatínkově knihovně Chatu v Jezerní kotlině, první poválečné vydání od Kobese. Knížku jsem si tak oblíbil, že jsem si ji vzal na pionýrský tábor na Lipno. Ten ovšem nepřežila, domů jsem ji vezl vypadlou z vazby a potřísněnou od borůvek. Uchovávám ji ale podnes jako svoji nejdražší relikvii. Pak jsem u svého staršího bratra objevil první dva sešity Rychlých šípů z 60. let. Od té doby, dá se říci, jsem se začal o Tvé knihy, a vše, co s nimi souvisí, zajímat. Dodnes si vzpomínám na ten zvláštní a dnes už neopakovatelný pocit, který jsem zažíval při četbě Tvých prvních příběhů.
Táta mi vyprávěl o Záhadě hlavolamu a jak si s kamarády to hlasatelské vydání neustále vyměňovali. Vysvětlil mi, že chodil do skauta a co znamená „být skautem“ a proč vlastně Tvé knihy nevycházejí. Pochopil jsem to velmi brzo – už v listopadu onoho roku. Vzpomínám, jak jsem Tě mohl spatřit poprvé v televizi – bylo to v přímém přenosu z divadla Semafor, kde jsi spolu s Miloslavem Šimkem krátce glosoval současnou situaci. A pak, vlastně náhodou, i v pořadu Studio Jezerka, kde jsi s nadšením sděloval divákům, že již brzo, velmi brzo vyjde v Olympii v jednom svazku Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství velkého vonta (na knihkupeckých pultech se ovšem objevil až s ročním zpožděním). Velkým vánočním dárkem pro mě bylo i vysílání Bočanova seriálu Záhada hlavolamu, kdy jsem byl den co den doslova přilepený k televizní obrazovce. Byl jsi tehdy doslova na roztrhání – každý s Tebou chtěl mluvit, vést rozhovor, vydávat Tvé knížky. Sledoval jsem to dění na stránkách časopisu Květy, v časopise který si kupovali rodiče, a snad jsem prožíval i to, co prožívali jiní před lety, když začaly vycházet Rychlé šípy.
Každých čtrnáct dní jsem se těšil na rubriku Přátel žlutého kvítku, kterou vedl Tvůj spolupracovník Ivan Vápenka, ujít jsem si nenechal ani pěknou výstavu v Památníku národního písemnictví o níž mě Ivan, s nímž jsem se mezitím kontaktoval, informoval. Založil jsem totiž s několika kamarády u nás v Chuchli, čtenářský klub Květů. Říkali jsme si Zlatá střela a dostali jsme číslo 65. Po dvou měsících určité činnosti jsme ovšem v klubu zůstali pouze dva. Já jsem současně začal skautovat, kamarád chodil do Prahy, do turistického oddílu. Přesto jsme se spolu „jako klub“ scházeli. Neumíš si představit jakou radost jsme měli z každé objevené „foglarovky“. Byla to doba, kdy Tvé knihy se začaly vracet zpět do knihoven, odkud byly v 70. letech přesunuty do „trezorů,“ první vlaštovky se objevily na knihkupeckých pultech (Boj o první místo, Atos 1990) a i u nás ve škole se začalo mluvit o všem, co s Tebou souviselo. Vyměňovali a půjčovali jsme si i knihy mezi sebou. Proto jsem měl i možnost číst i první vydání Historie Svorné sedmy (to jsem ještě nevěděl, že na deskách knihy je ztvárněn Bohumil Kobes). Také jsem byl na jedné z Tvých prvních autogramiád v roce 1990, v Arbesově knihkupectví, kde jsem Tě měl možnost osobně pozdravit, a Ty jsi se mi podepsal do té kobesovské Chaty v Jezerní kotlině.
Byla to zajímavá doba. Začal vycházet Mladý hlasatel, proti čemuž jsi protestoval, ale my jsme byli rádi, že takový časopis vychází, stejně jako byl obnoven v Mladé frontě Skaut-Junák. Čas ubíhal a já, když o něm teď píšu, začínám listovat i svým časopisem Junáckou družinou, kterou jsem začal vydávat v našem skautském oddíle, jsa inspirován Tvým Tam-Tamem, Čigoligem atd. Nezapomenutelný byl třeba zájezd do divadla v Mostě na divadelní představení Záhady hlavolamu, který v roce 1991 pořádal v rámci Přátel žlutého kvítku Ivan Vápenka. Jenom zapálený „foglarovec“ může pochopit také moji radost v chuchelské knihovně, kterou jsem zažil při čtení týdeníku Nové knihy, kde vyšel inzerát o vydání publikace Zdeňka Pírka – Čtenářské kluby Jaroslava Foglara a o založení Sdružení přátel Jaroslava Foglara v Brně. Zcela samozřejmě jsem ještě týž den napsal dopis s objednávkou knihy a s žádostí o vstup do sdružení Tvých přátel. Odpověděl mi pak Karel Janský - Delfín a poslal mi odznak a průkazku s číslem 218. Za okamžik tomu bude již jedenáct let!
V té době začal v mém životě hrát důležitou roli i „fenomén ORIN.“ Kamarád z klubu objevil totiž ve vestibulu stanice metra Můstek stánek (právě pod značkou ORIN), kde se prodávaly téměř výhradně knihy a časopisy s dobrodružnou tématikou – a prim zde hrály právě Tvoje knihy. ORIN byl i místem, kde se daly sehnat horké novinky, týkající se Tvých knížek i života. Já jsem jej zažil vlastně, až když „Oriňáci“ (Milan Lebeda – Alpín a Petr Molka – Best) se přesunuli na Florenc. U stánku, jsem často vydržel mnoho minut, protože to bylo místo nejen prodeje, ale z dnešního pohledu šlo taky trochu o společenskou událost, protože se tu stavěli i další čtenáři a znalci Tvých knih. Později Dopravní podnik začal z různých důvodů stánky v podchodech a vestibulech metra rušit, a tak ORIN začal fungovat jako zásilková služba. Kontakt ovšem prostředkoval kamarád z klubu, který mezitím přestoupil do turistického oddílu Stopaři, který Alpín s Bestem vedli (později jsem měl možnost i já jako vzhledem k svému věku už jen jako sympatizant oddílu účastnit se řady podniků tohoto oddílu).
Velkou událostí byla premiéra filmu Petra Kotka Záhada hlavolamu v roce 1993. Produkce filmu pojala celou událost velkolepě, a tak ji doprovázela řada doprovodných akcí, jichž jsem se měl možnost účastnit a spolu s Alpínem a Bestem a dalšími mnohými přáteli jsme založili Pražské sdružení Žlutého kvítku, které o uvedených akcích informovalo. ORIN otevřel pak svůj obchůdek v tajuplné Voskářce v Radlicích (ten dům už dnes nestojí) a zde bylo i sídlo onoho volného a spíše informačního sdružení.
Spolu jsme se, Jestřábe, viděli několikrát. Třeba na setkání členů sdružení Tvých přátel v Kulturním centru Novodvorská. Začali jsme si i psát. Tvá optimistická přání i hromadné dopisy, jakož i vpředovské kartičky, které jsi mi poslal, jak již jsem uvedl, mám pečlivě archivovány. Také jsi mi dal v té době souhlas s otištěním Tvé povídky Hledači záhadné věci v mém časopise Družina. To už byl skautský oddíl, do nějž jsem chodil, bohužel, minulostí. Nezahálel jsem, už v roce 1992 jsem se účastnil soutěže s Bobří stopou v Československé televizi a vyhrál jsem účast na táboře Sdružení přátel Jaroslava Foglara v údolí u Libochůvky nedaleko Libochůvky. Bylo to nezapomenutelných čtrnáct dní, kdy jsem měl možnost se setkat se stejně naladěnými lidmi z celé republiky a s vedoucími představiteli Sdružení Tvých přátel.
Psát bych mohl ještě dlouho, snad jen připomenu některé akce, kterých jsem se během dalších let zúčastnil díky zájmu o Tvé dílo a Tvojí osobu – založení pražské pobočky Sdružení přátel Jaroslava Foglara, vydávání zpravodaje Pražský herold (zde jsme informovali o novinkách ve „foglarovském světě“), tvorba internetového zpravodaje Bohoušek nebo Mistrovství ve vyjímání ježka z klece.
Velmi mě rmoutily tehdy pro mě nepochopitelné spory, které se mezi Tvými spolupracovníky rozhořely těsně před Tvou smrtí – zahájené vlastním sporem brněnských členů vedení SPJF, pokračující ve sporu Tebe, Tvých pražských spolupracovníků proti brněnským. Nebylo to ovšem nic proti tomu, co se strhlo po Tvé smrti – s tím ovšem nesouhlasím, ať už s obviňováním z Tvé údajné ztráty svéprávnosti, obviňováním z údajné spolupráce s represivními složkami československého státu nebo jiných obvinění a zvláště aniž by ti, co Tě obviňují přinesli nějaké relevantní důkazy.

Vážím si Tvých knih, Tvých výchovných metod a všeho, co jsi pro nás udělal a budu si jich vážit vždy po celý svůj život – vždyť, vždy když mám nějaké problémy, sáhnu po některé Tvé knize. A pak, díky hledání Tvých Stínadel jsem se dostal k regionální historii. Možná bylo i Tvým cílem, abych zjistil, že Stínadla, to tajemno a historie jsou všude kolem nás, stačí jen se pořádně rozhlédnout, tam, kde oblaka rychleji než kde jinde plují – slyšíš tu píseň borovic?

S pozdravem

Tomáš Hromádka – Krizmen
10. února 2002

P.S. Jako správný chuchelský patriot děkuji i za „Ještěrčí jámy v Chuchelských kopcích“ tábořiště oddílu v knize Poklad černého delfína.