Jaroslav Foglar očima Jiřího Raby

Spisovatel Jaroslav Foglar si nikdy nezaložil rodinu, a tak ani neexistují (a nikdy existovat nebudou) vzpomínky nějakého jeho potomka či jeho partnerky... Nicméně... Až překvapivě důstojný ekvivalent k takovým pamětem nedávno vytvořil Foglarův dlouholetý přítel Jiří Raba v publikaci Jaroslav Foglar v hádankách a vzpomínkách (nakladatelství Ostrov, Praha 2005).
Když pomineme „odlehčující“ vstupy do knihy v podobě Rabových křížovek (osmisměrek, přesmyček, lištovek...) a jiných krkolomností končících až u momentálně módního sudoku, vyloupne se před nás až překvapivě hutný text, který s jaksi samozřejmou bezděčností vytváří silně plastický portrét legendárního spisovatele, a to především v jeho letech po smrti maminky (14. 2. 1980).


Není to málo. A zdá se dokonce, ba je to jisté, že ještě nikdo nezachytil osobnost zralého Foglara takto intimně. Byť je to překvapivé, protože blízko tématu cílila už slušná řádka knih. Avšak ani jediná se zatím znatelně nedotkla posledního dvacetiletí života...


Jsou tu, pravda, Jestřábí perutě (1999) Václava Noska-Windyho - ale v nich je biografie degradována v soubor hesel a zbytek knihy už tvoří údaje povítce bibliografické, týkající se jen a jen díla. Blíže se dostal svazek Jestřábe, díky (Ostrov, Praha 2000) tvořený vzpomínkami šedesátky mužů. Jenže tady zase jde o líčení vzniklá spíš díky ještě dětským očím, která ukazují Foglara hlavně jako mladého vedoucího táborů. A spisovatelův vlastní životopis? Je pramenem v mnoha směrech neuspokojivým. A tak Raba svou knihou skutečně zaplnil jistou škvíru - a on i jeho rodina (paní Hana Rabová a jejich dcerka Adéla narozená jen pár měsíců po smrti Foglarovy matky) se s Jestřábem vskutku po léta stýkali natolik úzce, jako už nikdy nikdo jiný.


Pobývali s ním i na jeho chatě v Černošicích, vařili mu - a až do roku 1998, kdy už musel zůstat v nemocnici, u nich trávíval Štědré večery. „Jen blízkému okruhu přátel se podařilo poznat ho v jeho soukromí, protože on do něj nerad někoho vpouštěl,“ ví Raba, ale zároveň i přizná, že sám Foglara „před vetřelci chránil. A měl jsem štěstí, že mi něco takového ve značné míře umožnil, a snad nedělám chybu, když se až dnes svěřuji i dalším...“


Ne, nemyslím, že Raba příliš přehání, když vzápětí vyjadřuje i přesvědčení, že především zásluhou jeho ženy Hanky poznal Jaroslav Foglar ve stáří „i trochu rodinného štěstí, jež smrtí své maminky v jejích 102 letech zcela ztratil... Snažil se sám sebe přesvědčovat, jak bylo správné nemít rodinu, a připomínal si, co řekl malíři Mánesovi otec: Umělec má zůstat svobodný a stěží doklopýtá k vrcholu, když mu na krku sedí žena a pár dětí... Svou samotu Foglar považoval za řízení osudu, který s ním měl své plány, jistotu však nenašel nikdy. A byl tak svým způsobem šťastný... i nešťastný zároveň... Obklopen zástupem příznivců... míval přesto pocit osamělosti a v jedné jeho kronice lze nalézt postesknutí při vzpomínce na dávnou výpravu s oddílem. Kdo z nich si na ni vzpomene? Dávno už založili vlastní rodiny, stali se z nich dospělí, střízliví, vážní lidé. Jen já zůstal věrný chlapeckému světu. Mám litovat - anebo se z toho těšit?“


Raba ovšem nad Foglarem smutní snad až příliš. „A nejvíc mi ho bylo líto v zimních měsících, zejména když jsem od něho večer odcházel. Já se vždy vracel do tepla své rodiny, on do své opuštěnosti.“ Lépe proto vyznívají veselejší pasáže, kdy autor např. popisuje, jak si Jestřáb, tento milovník jízdy na kole, který však neměl řidičský průkaz a v autě „nedokázal ani zatroubit“, jednou na dva zimní měsíce zakoupil karmínovou škodovku... A pobaví i situace, kdy Raba svému příteli ukázal Rubikovu krychli, aby se dočkal tohoto památného výroku: „Kdyby pan Rubik pro svou kostku vymyslel legendu jako já pro ježka v kleci, učinil by ji nesmrtelnou.“


Pro mnohé čtenáře také budou překvapující značné Foglarovy aktivity cestovatelské v letech osmdesátých. Projel Řecko, dvakrát Švýcarsko, dvakrát i Itálii, Švédsko, Dánsko, Rakousko... A Raba doplňuje charakteristiku spisovatele dál. A nejen mnohými infantilními rysy, nýbrž i vyloženými kuriozitami, ke kterým náleží starcova překvapivá touha sledovat neustále plynutí času. „Bylo to jeho stálým zájmem a hodiny, které jsem mu do nemocnice věnoval, jsme několikrát převěšovali, než se pro ně našlo nejpříhodnější místo, odkud na ně mohl z postele pohodlně hledět.“ A jiný střípek? Raba Foglara přemluvil, aby s ním navštívil vánoční vystoupení souboru Chorea Bohemica. Stalo se. Součástí vystoupení však bylo i rozdávání dárků divákům - a jistá dívenka převlečená za anděla podala tehdy balíček i panu Rabovi. Ten se ho oddaně pokusil vnutit Foglarovi, dárkyně si gesta všimla, „přitančila“ zpět - a obdarovala Foglara. Ten balíček překvapivě NIKDY NEROZBALIL a jen se k němu až do smrti zvenčí vracel. A když dotyčná Veronika Hudečková zemřela na leukémii, navštívil Foglar jako jeden z prvních výstavu jejích kreseb uspořádanou Albatrosem. Ale nakonec ještě zpátky k pousmáním.


Může je na naší tváři vyvolat i ten prostý fakt, že Jestřáb bodoval nejen „své“ chlapce na táborech, nýbrž i sebe sama. A doma. A tak měl stanovený počet bodů za napsané dopisy, za různé práce atd... a když nesplnil „denní penzum“, nazítří vždy body úporně doháněl, přičemž si přiděloval vyšší počet za ty práce, do kterých se mu nechtělo. „A několikrát se mne snažil pro tento způsob žití taky získat,“ dodá bezelstně Jiří Raba, „a dokonce mi v dopisech připisoval body za práce provedené na chatě.“


Rabova publikace je cenná i dalším. Totiž přetištěním originálů řady ručně psaných Foglarových dopisů... A tak např. zvíme, že dne 3. září 1985 zaslal Mistr Rabovým z Itálie tento text:


„Milí přátelé, Haničko a Jirko, sedím na kamenném zábradlí v městě FERRARA, je 18 hodin a máme za sebou dnes už tři města: REVENA, FERRARA a PADOVA. Je to únavné, samé katedrály, kostely, obrazy a já bych radši bez okolku díval se na hezkou holku!! Jestřáb.“

Náhledy obrázků se po kliknutí zvětší.