Knihy J. Foglára sú plné tajomných príbehov, ktoré zažili jeho skauti v táboroch, ktoré organizoval. Skauti mali možnosť zažiť dynamickú silu prírodných živlov. Okrem ohňa to bola určite aj voda, ktorá je našou kolískou, lebo bez nej niet života. Voda je aj obrazom hlbinných vrstiev ľudskej duše. Skauti vnímali silu, ale aj pokojný tok riek, ich tvorivú schopnosť vytvárať si koryto. Oheň je ničiaci živel, kým voda je živel pokojný, ktorý dáva možnosť zmeny. Spomeňme len biblický príbeh o potope. Pohľad na tok rieky napĺňal vnútro človeka pokojom. O mimoriadnych vlastnostiach vody, ktoré sú akoby „pristrihnuté“ na vznik života, píšu aj vedci.

Vieme, že J. Foglár nebol naklonený k náboženským štruktúram. Dokonca sa rozišiel s cirkvou. Odkiaľ teda čerpali jeho skauti inšpiráciu ku konaniu dobra k tým, ktorí to potrebovali? Vieme, že jeho chlapci boli k náboženstvu indiferentní. Ich chrámom boli lúky a lesy, v ktorých pulzoval intenzívny. Život.

Tajomstvo foglaroviek je v ich hlbokej humanite. Keď pred storočím ako pätnásťročný mladík vstúpil do skautského oddielu, netušil, ako veľmi ho tábory, výpravy a klubovne ovplyvnia. Jaroslav Foglar dostal prezývku Jestřáb (Jastrab), za svoj dlhý život napísal tisíce listov, nespočetne veľa článkov a desiatky kroník. A hlavne, skoro tri desiatky kníh, ktoré mimoriadne ovplyvnili – od prvej republiky dodnes – státisíce chlapcov a dievčat. Oheň je veľmi významný vo všetkých Foglarových dielach.

"Himbajs šuviks!" Jednou z kanceláří nakladatelství Melantrich se nese tichoučké rozladění tichoučkého redaktora Jaroslava. Je to člověk mladičký, spořádaný až pedantský, perfekcionista. Proto na něho dotírají pochyby, i přes veškerou radost ze svého nového dalekosáhlého projektu, jehož první plod před ním právě čerstvě přistál z tiskárny. Nový dětský časopis. Šťastně a vzrušeně jej prolistoval a nyní setrval na poslední, zadní straně. Právě dnes se tam poprvé objevil kreslený komiks. Jaroslav je dojat, spokojen, ale i trýzněn pochybností.
"Neměl jsem to přeci jen nazvat jinak? To je vždy tak těžké. Najít dobrý název. Mám jich už víc než ty postavičky bublin od huby. A rojí se další. Třeba něco výchovného, protialkoholního: Rychlé pípy? Ryk od pípy? Nebo něco kovbojského: Rifle šitý, Rychlé šífy, Rychlé jeepy, Rolle a shippy... Hmm... Zjihlé chlípy, Rokle u lípy, Bichle a sliby, Rifle na slipy, Rapli a shitty, Rychle šílí... Jo, už bláznim! Vážně nevim. Taková trampota. Pumíku!!!"
"Ale to se mám pořád ptát jen maminky?"
Jaroslav sbírá odvahu. Nakonec nesmělost překoná a vykročí za starším a slavným kolegou do Lidových novin. Tam nemilé zjištění, kolikáté již v této hrozné době... Pan doktor je nemocen, tentokrát prý vážně.

Rok 1989 mě zastihl jako jedenáctiletého kluka. Měl jsem v té době mnoho zájmů a navíc, ve škole jsme měli tehdy velmi osvícené učitele, kteří s námi tehdy využívali ne příliš běžné metody výuky. Rád vzpomínám na pana učitele, kterému jsme přezdívali "Pepa." Měli jsme ho na řadu předmětů, ve kterých využíval nejmodernější výdobytky techniky (včetně počítačů), učil názorně a dnes bychom řekli, že učil kooperativně. Současně byl dlouholetým předsedou místní pionýrské skupiny. Sám šel příkladem všem pionýrským vedoucím, dětem prakticky věnoval celý svůj život - vybudoval u nás svépomocí pionýrský areál a vedl tehdy velmi populární žákovský pěvecký sbor na celorepublikové úrovni.
Vedoucím našeho pionýrského oddílu byl Jirka, se kterým jsme se pravidelně setkávali jednou týdně na schůzkách ve škole a v jejím bezprostředním okolí. Kromě her jsme s ním odpoledne jezdili na různé akce do Prahy - výstavy, plavání nebo třeba Matějskou pouť. V létě jsme společně absolvovali tábor s podsadovými stany u Lipna. Oddíl vedl (stejně jako ostatní vedoucí) civilně, kroj jsme nosili hlavně v květnu při oslavách osvobození republiky.
V pátek 17. listopadu 1989 jsem s největší pravděpodobností byl na Kroužku mladých přátel myslivosti a ochrany přírody, který fungoval za spolupráce místního pionýra a mysliveckého sdružení. Dlouhá léta ho vedla paní Lída, velká odbornice v myslivecké problematice, a také (jak nám vyprávěla) za svého dětství spojka na barikádách v roce 1945 v Karlíně, žena jedné role v trezorovém seriálu Píseň pro Rudolfa III. (zahrála si myslivce střílejícího po kachnách). Vedle myslivecké problematiky jsme se na kroužku věnovali loveckým psům paní Lídy a připravovali na soutěž O zlatou srnčí trofej. Děvčata, která do kroužku se mnou chodila, byla úspěšná v rámci republiky. V té době jsem se už intenzivně zajímal o dílo spisovatele Jaroslava Foglara.

Vydavatelství Albatros má ve svém edičním plánu nejen produkci knih z tajemné stínadelské čtvrti, ale i z dalších dětských městských mýtických světů. Poslední roky zaujaly příběhy hrdinů z čtveřice knih, jejichž děj se odehrává na Klárově, což je zvláštní okrajová část města, kde se dají zažít nejrůznější dobrodružství.

Autorem čtveřice knih je Petr Hugo Šlik - zeměměřič, hudebník, fanoušek družstva Bohemians, básník a spisovatel. Mimo zmíněné příběhy napsal i detektivní prvorepublikový román Stín Černého motýla (2008) a Strach pod Karpaty (2010). Hraje na bicí v kapelách Neúspěšný atlet a Původní Bureš a na kytaru v kapele Hugo a já.

První dobrodružství Vojty a Jindry z města Klárov najdeme v knize Tajemství jeskyně pokladů. Ve volném pokračování nazvaném Ve staré cihelně se svítí se ke klukovské dvojici přidává i děvče Terka. Nerozbíjí se tím klukovská pospolitost? U známého Foglarova klubu Rychlé šípy, nebo u Tomanových Strážců, by nejspíš přítomnost děvčete vedla k rozpadu.
Pozor! Tereza se ke klukům přidává už v polovině té první knížky, to jen pro upřesnění. Od začátku jsem věděl, že v knížce chci mít i dívčí postavu. Myslím, že bez ženského prvku by svět (ať už reálný, nebo ten literární) nebyl úplný.

Byli jsme (a vlastně pořád ještě jsme) tři velcí kamarádi. Roman Š., Miroslav V. a Milan R. Po sametové revoluci (17.11.1989) jsme i my netrpělivě čekali na obnovu Junáka. Byli jsme totiž v té době s kamarády v tom nejlepším klukovském věku (12-14 let) a i když patříme mezi takzvané „Husákovy děti“ a na základní škole jsme museli (asi jako v té době drtivá většina dětí) nedobrovolně vstoupit do pionýra, tak i přesto jsme moc dobře znali dílo Jaroslava Foglara, neboť jeho komiksy s příběhy Rychlých šípů, neuvěřitelná dobrodružství Hochů od Bobří řeky a všechny ostatní příběhy z jeho báječných knih, nám nebyly naštěstí ani za minulého režimu utajeny.
Pokud se dobře pamatuji, tak první schůzka obnoveného Junáka se konala v lednu 1990. Přihlásili jsme s kamarády do skautského oddílu Stopa (Kladno) a začali jsme žít tím vysněným junáckým životem.

„Na pionýrské skupině pracovalo 16 oddílů, z toho 7 zájmových, 6 všeobecných, 3 oddíly jisker. Jisker bylo registrováno 52, pionýrů 315, což činí 87,6% organizovanosti. V tomto školním roce pionýři odpracovali 168 brigádnických hodin na úpravě klubovny a okolí, nasbírali 8.060 kg železa, 1.840 kg papíru, 367 kg kaštanů. Na fond solidarity odeslali 1.105 Kčs. Motivací celého pionýrského roku je heslo: „S dětmi celého světa za mír“. V letošním roce oslavili pionýři 40. výročí založení PO – 24. 4. 1989 se nevyučovalo, celé dopoledne probíhaly soutěže a zábavné hry, odpoledne bylo slavnostní skupinové shromáždění, na kterém byli vyznamenáni nebo odměněni nejlepší pionýři. Tento den končil táborovým ohněm za přítomnosti vojáků z patronátního VÚ. Akce k výročí probíhaly celý měsíc a jejich součástí byl i sběr odpadových surovin, diskotéka, střelecká soutěž, filmová a divadelní představení, sportovní soutěže. Ve spolupráci s MDPM Vracov byl uspořádán letní pionýrský tábor pro mladší pionýry.“ Kronika obce Milotice, 1989

Je to několik let zpátky, kdy se mne jeden mladší člen našeho oddílu zeptal, proč máme v té staré oddílové kronice kresbu kluka v kroji s červeným šátkem. Každá družina má přece svoji barvu šátku a červenou družinu v oddíle nemáme.

V osmdesátých letech 20. století jsem byl žákem základní školy v Mělníku. Četl jsem komiksové Rychlé šípy vydané na přelomu 60. a 70. let v Puls Ostrava, sháněl jsem foglarovky vydané v šedesátých letech a věděl jsem ze starých časopisů o černobílém televizním seriálu Záhada hlavolamu. Strašně jsem ho chtěl vidět. Každou neděli v podvečer v té době běžel v televizi pořad Nad dopisy diváků, který moderovala paní Indra Vostrá. Mimo jiné se tam věnovala dotazům diváků ohledně jednotlivých filmů a pořadů v televizi uváděných. Rozhodl jsem se tam napsat kvůli seriálu Záhada hlavolamu a požádat je, jestli by ho nemohli zařadit do vysílání. Věděl jsem, že je to z politických důvodů nemožné, ale chtěl jsem to alespoň zkusit. Napsal jsem jim dokonce dvakrát.

Příspěvek do soutěže Získej placku 75 let Záhady hlavolamu

Celé potemnělé město na sebe vzalo
jakýsi sváteční starodávný vzhled,
na tvářích kolemjdoucích to dávné
tajemství nelze poznat na pohled.

Mezi domy, v uličkách tajemných,
klikatí se velkých dobrodružství svět,
a odkaz hrdinů těch,
zná srdce dívek a chlapců nazpaměť...

Buďme svorni a braňme svůj svět dětství
a fantazie, který nade vše je přeci,
chraňme let Jestřábův a svého Ježka v kleci.

Příspěvek do soutěže Získej placku 75 let Záhady hlavolamu

Ríšu pálila tvář. Stažené paže přitištěné v pevném sevření k tělu povolil až nyní, ve výklenku ústícím na dvůr průchozího domu v Truhlářské ulici. Ještě nesouvisle dýchal, ale ani to mu nebránilo povolit sevřené prsty, aby v nich znovu spatřil teď už značně pomačkanou stránku časopisu. List papíru pořád držel a nepouštěl, přehnul jej v půli a vložil do zadní kapsy u kalhot.

Několik kroků Richarda přivedlo hlouběji do dvora plného dřevěných bedniček opřených o zídku nebo volně ležících v prostranství vymezeném zídkou. Bylo tam také kolo opřené o překližkovou kůlnu polepenou zbytky dřívějších plakátů. Další ruličky stály stočeny v levém zákoutí. Jiná bednička ukrývala velké množství šlaušků. Víko té další už Ríša nedozvednul, jeho prudký tupý dopad na dřevěný rám rozetnul dosud poklidné chvíle po tak prudké honičce. Rána se rozléhala všude, aspoň tak to Ríšovi připadalo. Nečekal, až se na chodbě rozsvítí. Hbitě zkontroloval obsah zadní kapsy manšestrových kalhot a vydal se chodbou zpět, na ulici. Znovu utíkal. Venku se stmívalo. Lidí vracejících se ze zaměstnání ubývalo. Ríšovi však připadlo, že mu úmyslně překážejí. Linoucí horkost v hlavě nebrzdila jeho tempo. Jako Petr Solnar, problesklo mu. Ano, Boj o první místo přece právě čtu.

Příspěvek do soutěže Získej placku 75 let Záhady hlavolamu

Na výpravě do Posázaví
Rychlým šípům Mirek praví:
„Hned, jak dorazíme domů,
půjdeme ke gingo-stromu:
Sesbíráme spadlé listy,
pod stromem zbude trávník čistý.“

Rychlé šípy zuby cení,
joj, to bude překvapení:
Uctívačům ginga pak,
jistě vzteky zvlhne zrak.
Ať dopadne to tak či tak,
v  dálce začal houkat vlak.

Příspěvek do soutěže Získej placku 75 let Záhady hlavolamu

Stínadla, Rychlé šípy, záhada hlavolamu... Při vyslovení těchto slov mnohým přeběhne mráz po zádech, v jiných to vyvolá nostalgii a v jiných nepopsatelné pocity onoho tajemna a dobrodružství. Snad každý mladý člověk kdysi hltal příběhy pětice hochů a jejich psa Bubliny, kteří se po večerech vypravovali do tajemných Stínadel. Části města, ve které žili hoši nevrlí a válčiví, ale i hoši, kteří chtěli toto změnit. Úžasné příběhy a poutavé vyprávění pana Foglara uchvátily vskutku mnoho generací a čtenářů.
Avšak doba se změnila.

Příspěvek do soutěže Získej placku 75 let Záhady hlavolamu

Eulálie a Amálie byly krysí kamarádky.
Obě žily ve Stínadlech, kde se spolu při svých myších rejdech často potkávaly a klevetily o všem možném.
Nyní se však jejich cesty na nějaký čas rozešly, aby po delší době opět nalezly cestu jedna k druhé.

"Nazdar Amálko!"

"Konečně tě zase vidím - Eulálie! Co, že jsi se tak dlouho neukázala?"

"No právě! To ti musím vyprávět! Náhodou jsem se zatoulala až na Druhou Stranu a tak jsem si řekla, že se tam trochu porozhlédnu a na nějaký čas se tam usadím. Docela se mi tam líbilo a tak jsem přestala být opatrná. A to byla chyba! Na jednom takovém malém dvorečku jsem se já hloupá nechala zlákat, a chytla jsem se do pasti! Dovnitř klece to šlo dobře, ale ven už jsem se protáhnout nedokázala. Zkrátka jsem skočila někomu doslova na špek! Už jsem si myslela, že je se mnou konec, ale objevil se takovej rozježenec nečesanej, docela pěkně voněl - po našem, a odnesl si mě i s tou klecí do nějakého dřevníku. Za chvíli se tam přištrachal druhej - takovej kolohnát brejlatej to byl, a že mě budou cvičit! Chtěli po mě, abych se naučila chodit po rukou a ten nemytej plantážník mě při tom věšel za ocas! To bylo něco pro mě!

Čtvrt století před první výpravou Rychlých šípů do Stínadel se teprve začíná psát historie Vontů. Jsou tomu tři roky, co Jan Tleskač zemřel při pádu ze svatojakubské zvonice a zmizel jeho hlavolam, ježek v kleci. Nyní se hlavolam znovu vynořil a kdosi ho vynesl ze Stínadel na Druhou stranu. Stínadelští, zatím ještě nesjednocení do Vontské organizace, chtějí ježka zpět a vedou o něj na Rozdělovací třídě nelítostnou válku s Druhostraníky. Do druhostranické armády se zapojí i nejlepší kamarádi Martin Rýznar a Ondra Hlobil. Zatímco Martin pomáhá odrážet vpády Stínadelských na Druhou stranu, Ondra se coby armádní špión snaží vypátrat hlavolam a celou válku tak ukončit. Boje i pátrání zavádí oba chlapce hluboko do nepřátelských Stínadel, až do sirotčince, kde vyrůstal Jan Tleskač, a ještě dál, do stínadelského podzemí, kde už od středověku leží pohřbeno úžasné tajemství...