Rok 1989 mě zastihl jako jedenáctiletého kluka. Měl jsem v té době mnoho zájmů a navíc, ve škole jsme měli tehdy velmi osvícené učitele, kteří s námi tehdy využívali ne příliš běžné metody výuky. Rád vzpomínám na pana učitele, kterému jsme přezdívali "Pepa." Měli jsme ho na řadu předmětů, ve kterých využíval nejmodernější výdobytky techniky (včetně počítačů), učil názorně a dnes bychom řekli, že učil kooperativně. Současně byl dlouholetým předsedou místní pionýrské skupiny. Sám šel příkladem všem pionýrským vedoucím, dětem prakticky věnoval celý svůj život - vybudoval u nás svépomocí pionýrský areál a vedl tehdy velmi populární žákovský pěvecký sbor na celorepublikové úrovni.
Vedoucím našeho pionýrského oddílu byl Jirka, se kterým jsme se pravidelně setkávali jednou týdně na schůzkách ve škole a v jejím bezprostředním okolí. Kromě her jsme s ním odpoledne jezdili na různé akce do Prahy - výstavy, plavání nebo třeba Matějskou pouť. V létě jsme společně absolvovali tábor s podsadovými stany u Lipna. Oddíl vedl (stejně jako ostatní vedoucí) civilně, kroj jsme nosili hlavně v květnu při oslavách osvobození republiky.
V pátek 17. listopadu 1989 jsem s největší pravděpodobností byl na Kroužku mladých přátel myslivosti a ochrany přírody, který fungoval za spolupráce místního pionýra a mysliveckého sdružení. Dlouhá léta ho vedla paní Lída, velká odbornice v myslivecké problematice, a také (jak nám vyprávěla) za svého dětství spojka na barikádách v roce 1945 v Karlíně, žena jedné role v trezorovém seriálu Píseň pro Rudolfa III. (zahrála si myslivce střílejícího po kachnách). Vedle myslivecké problematiky jsme se na kroužku věnovali loveckým psům paní Lídy a připravovali na soutěž O zlatou srnčí trofej. Děvčata, která do kroužku se mnou chodila, byla úspěšná v rámci republiky. V té době jsem se už intenzivně zajímal o dílo spisovatele Jaroslava Foglara.

Vydavatelství Albatros má ve svém edičním plánu nejen produkci knih z tajemné stínadelské čtvrti, ale i z dalších dětských městských mýtických světů. Poslední roky zaujaly příběhy hrdinů z čtveřice knih, jejichž děj se odehrává na Klárově, což je zvláštní okrajová část města, kde se dají zažít nejrůznější dobrodružství.

Autorem čtveřice knih je Petr Hugo Šlik - zeměměřič, hudebník, fanoušek družstva Bohemians, básník a spisovatel. Mimo zmíněné příběhy napsal i detektivní prvorepublikový román Stín Černého motýla (2008) a Strach pod Karpaty (2010). Hraje na bicí v kapelách Neúspěšný atlet a Původní Bureš a na kytaru v kapele Hugo a já.

První dobrodružství Vojty a Jindry z města Klárov najdeme v knize Tajemství jeskyně pokladů. Ve volném pokračování nazvaném Ve staré cihelně se svítí se ke klukovské dvojici přidává i děvče Terka. Nerozbíjí se tím klukovská pospolitost? U známého Foglarova klubu Rychlé šípy, nebo u Tomanových Strážců, by nejspíš přítomnost děvčete vedla k rozpadu.
Pozor! Tereza se ke klukům přidává už v polovině té první knížky, to jen pro upřesnění. Od začátku jsem věděl, že v knížce chci mít i dívčí postavu. Myslím, že bez ženského prvku by svět (ať už reálný, nebo ten literární) nebyl úplný.

Byli jsme (a vlastně pořád ještě jsme) tři velcí kamarádi. Roman Š., Miroslav V. a Milan R. Po sametové revoluci (17.11.1989) jsme i my netrpělivě čekali na obnovu Junáka. Byli jsme totiž v té době s kamarády v tom nejlepším klukovském věku (12-14 let) a i když patříme mezi takzvané „Husákovy děti“ a na základní škole jsme museli (asi jako v té době drtivá většina dětí) nedobrovolně vstoupit do pionýra, tak i přesto jsme moc dobře znali dílo Jaroslava Foglara, neboť jeho komiksy s příběhy Rychlých šípů, neuvěřitelná dobrodružství Hochů od Bobří řeky a všechny ostatní příběhy z jeho báječných knih, nám nebyly naštěstí ani za minulého režimu utajeny.
Pokud se dobře pamatuji, tak první schůzka obnoveného Junáka se konala v lednu 1990. Přihlásili jsme s kamarády do skautského oddílu Stopa (Kladno) a začali jsme žít tím vysněným junáckým životem.

„Na pionýrské skupině pracovalo 16 oddílů, z toho 7 zájmových, 6 všeobecných, 3 oddíly jisker. Jisker bylo registrováno 52, pionýrů 315, což činí 87,6% organizovanosti. V tomto školním roce pionýři odpracovali 168 brigádnických hodin na úpravě klubovny a okolí, nasbírali 8.060 kg železa, 1.840 kg papíru, 367 kg kaštanů. Na fond solidarity odeslali 1.105 Kčs. Motivací celého pionýrského roku je heslo: „S dětmi celého světa za mír“. V letošním roce oslavili pionýři 40. výročí založení PO – 24. 4. 1989 se nevyučovalo, celé dopoledne probíhaly soutěže a zábavné hry, odpoledne bylo slavnostní skupinové shromáždění, na kterém byli vyznamenáni nebo odměněni nejlepší pionýři. Tento den končil táborovým ohněm za přítomnosti vojáků z patronátního VÚ. Akce k výročí probíhaly celý měsíc a jejich součástí byl i sběr odpadových surovin, diskotéka, střelecká soutěž, filmová a divadelní představení, sportovní soutěže. Ve spolupráci s MDPM Vracov byl uspořádán letní pionýrský tábor pro mladší pionýry.“ Kronika obce Milotice, 1989

Je to několik let zpátky, kdy se mne jeden mladší člen našeho oddílu zeptal, proč máme v té staré oddílové kronice kresbu kluka v kroji s červeným šátkem. Každá družina má přece svoji barvu šátku a červenou družinu v oddíle nemáme.

V osmdesátých letech 20. století jsem byl žákem základní školy v Mělníku. Četl jsem komiksové Rychlé šípy vydané na přelomu 60. a 70. let v Puls Ostrava, sháněl jsem foglarovky vydané v šedesátých letech a věděl jsem ze starých časopisů o černobílém televizním seriálu Záhada hlavolamu. Strašně jsem ho chtěl vidět. Každou neděli v podvečer v té době běžel v televizi pořad Nad dopisy diváků, který moderovala paní Indra Vostrá. Mimo jiné se tam věnovala dotazům diváků ohledně jednotlivých filmů a pořadů v televizi uváděných. Rozhodl jsem se tam napsat kvůli seriálu Záhada hlavolamu a požádat je, jestli by ho nemohli zařadit do vysílání. Věděl jsem, že je to z politických důvodů nemožné, ale chtěl jsem to alespoň zkusit. Napsal jsem jim dokonce dvakrát.

Příspěvek do soutěže Získej placku 75 let Záhady hlavolamu

Celé potemnělé město na sebe vzalo
jakýsi sváteční starodávný vzhled,
na tvářích kolemjdoucích to dávné
tajemství nelze poznat na pohled.

Mezi domy, v uličkách tajemných,
klikatí se velkých dobrodružství svět,
a odkaz hrdinů těch,
zná srdce dívek a chlapců nazpaměť...

Buďme svorni a braňme svůj svět dětství
a fantazie, který nade vše je přeci,
chraňme let Jestřábův a svého Ježka v kleci.

Příspěvek do soutěže Získej placku 75 let Záhady hlavolamu

Ríšu pálila tvář. Stažené paže přitištěné v pevném sevření k tělu povolil až nyní, ve výklenku ústícím na dvůr průchozího domu v Truhlářské ulici. Ještě nesouvisle dýchal, ale ani to mu nebránilo povolit sevřené prsty, aby v nich znovu spatřil teď už značně pomačkanou stránku časopisu. List papíru pořád držel a nepouštěl, přehnul jej v půli a vložil do zadní kapsy u kalhot.

Několik kroků Richarda přivedlo hlouběji do dvora plného dřevěných bedniček opřených o zídku nebo volně ležících v prostranství vymezeném zídkou. Bylo tam také kolo opřené o překližkovou kůlnu polepenou zbytky dřívějších plakátů. Další ruličky stály stočeny v levém zákoutí. Jiná bednička ukrývala velké množství šlaušků. Víko té další už Ríša nedozvednul, jeho prudký tupý dopad na dřevěný rám rozetnul dosud poklidné chvíle po tak prudké honičce. Rána se rozléhala všude, aspoň tak to Ríšovi připadalo. Nečekal, až se na chodbě rozsvítí. Hbitě zkontroloval obsah zadní kapsy manšestrových kalhot a vydal se chodbou zpět, na ulici. Znovu utíkal. Venku se stmívalo. Lidí vracejících se ze zaměstnání ubývalo. Ríšovi však připadlo, že mu úmyslně překážejí. Linoucí horkost v hlavě nebrzdila jeho tempo. Jako Petr Solnar, problesklo mu. Ano, Boj o první místo přece právě čtu.

Příspěvek do soutěže Získej placku 75 let Záhady hlavolamu

Na výpravě do Posázaví
Rychlým šípům Mirek praví:
„Hned, jak dorazíme domů,
půjdeme ke gingo-stromu:
Sesbíráme spadlé listy,
pod stromem zbude trávník čistý.“

Rychlé šípy zuby cení,
joj, to bude překvapení:
Uctívačům ginga pak,
jistě vzteky zvlhne zrak.
Ať dopadne to tak či tak,
v  dálce začal houkat vlak.

Příspěvek do soutěže Získej placku 75 let Záhady hlavolamu

Stínadla, Rychlé šípy, záhada hlavolamu... Při vyslovení těchto slov mnohým přeběhne mráz po zádech, v jiných to vyvolá nostalgii a v jiných nepopsatelné pocity onoho tajemna a dobrodružství. Snad každý mladý člověk kdysi hltal příběhy pětice hochů a jejich psa Bubliny, kteří se po večerech vypravovali do tajemných Stínadel. Části města, ve které žili hoši nevrlí a válčiví, ale i hoši, kteří chtěli toto změnit. Úžasné příběhy a poutavé vyprávění pana Foglara uchvátily vskutku mnoho generací a čtenářů.
Avšak doba se změnila.

Příspěvek do soutěže Získej placku 75 let Záhady hlavolamu

Eulálie a Amálie byly krysí kamarádky.
Obě žily ve Stínadlech, kde se spolu při svých myších rejdech často potkávaly a klevetily o všem možném.
Nyní se však jejich cesty na nějaký čas rozešly, aby po delší době opět nalezly cestu jedna k druhé.

"Nazdar Amálko!"

"Konečně tě zase vidím - Eulálie! Co, že jsi se tak dlouho neukázala?"

"No právě! To ti musím vyprávět! Náhodou jsem se zatoulala až na Druhou Stranu a tak jsem si řekla, že se tam trochu porozhlédnu a na nějaký čas se tam usadím. Docela se mi tam líbilo a tak jsem přestala být opatrná. A to byla chyba! Na jednom takovém malém dvorečku jsem se já hloupá nechala zlákat, a chytla jsem se do pasti! Dovnitř klece to šlo dobře, ale ven už jsem se protáhnout nedokázala. Zkrátka jsem skočila někomu doslova na špek! Už jsem si myslela, že je se mnou konec, ale objevil se takovej rozježenec nečesanej, docela pěkně voněl - po našem, a odnesl si mě i s tou klecí do nějakého dřevníku. Za chvíli se tam přištrachal druhej - takovej kolohnát brejlatej to byl, a že mě budou cvičit! Chtěli po mě, abych se naučila chodit po rukou a ten nemytej plantážník mě při tom věšel za ocas! To bylo něco pro mě!

Čtvrt století před první výpravou Rychlých šípů do Stínadel se teprve začíná psát historie Vontů. Jsou tomu tři roky, co Jan Tleskač zemřel při pádu ze svatojakubské zvonice a zmizel jeho hlavolam, ježek v kleci. Nyní se hlavolam znovu vynořil a kdosi ho vynesl ze Stínadel na Druhou stranu. Stínadelští, zatím ještě nesjednocení do Vontské organizace, chtějí ježka zpět a vedou o něj na Rozdělovací třídě nelítostnou válku s Druhostraníky. Do druhostranické armády se zapojí i nejlepší kamarádi Martin Rýznar a Ondra Hlobil. Zatímco Martin pomáhá odrážet vpády Stínadelských na Druhou stranu, Ondra se coby armádní špión snaží vypátrat hlavolam a celou válku tak ukončit. Boje i pátrání zavádí oba chlapce hluboko do nepřátelských Stínadel, až do sirotčince, kde vyrůstal Jan Tleskač, a ještě dál, do stínadelského podzemí, kde už od středověku leží pohřbeno úžasné tajemství... 

(Hororová povídka v duchu Jaroslava Foglara)

Já, Hačiřík Emil ze Stínadel, prohlašuji dobrovolně a za zcela jasného vědomí toto:

Umírám a mým vrahem jsou Stínadla. Když jsme před týdnem vylovili s Širokem ježka v kleci ze stoky pod svatojakubským kostelem, cáklo mi do úst stokové bahno, ta černá žluč a jed vylučovaný Stínadly. Hned se mi udělalo zle a dosud ležím s horečkou, jež mě čím dál víc sžírá a rozkládá a jistě bude příčinou mé smrti. Tu horečku mi přivodila Stínadla jako trest. Trest za to, že jsem jim vyrval víc tajemství, než kdokoli jiný, a že jsem nahlédl do jejich pokřivené duše a nepřišel z toho o rozum. Ale nepřicházím o něj právě teď, kdy se potácím na prahu smrti?
Jak to bylo s vylovením ježka jsem již vypsal Rezavým klíčům. Byla to jediná vontská parta, co mě mezi sebe přijala, když jsem se sem před dvěma lety přestěhoval. Pro ostatní Vonty jsem byl jen přivandrovalec, se kterým nechtěli nic mít. Abych se jí odvděčil, předal jsem partě klíče od Vránovy skrýše a teď jim i sepsal, jak to bylo s ježkem, po němž se usilovně pídí jako všichni Vontové, jen z jiného důvodu. K ničemu jim to ale nebude. Přes Uctívače ginga se do skrýše nedostanou a ježka má Široko a tomu ho nikdo nevezme. Na ničem z toho ale nezáleží. Je tu jiné, mnohonásobně důležitější a hrozivější tajemství, za jehož odhalení brzy zaplatím cenu nejvyšší a které se mnou nesmí zemřít. Ale od začátku.

„Přišel ti dopis,“ ohlásila babička a kývla směrem k žluté obálce, která ležela na stolku pod oknem.
Psaní bylo svým způsobem zvláštní hned na první pohled. Na obálce nebyla známka a adresa byla psána umně malovaným písmem. Na zadní straně dopisu byla dokonce pečeť s nečitelným a zvláštním znakem. Vše bylo pokropeno rezavým jehličím. Zvědavě jsem se dotýkal obálky. Opatrně jsem potom ustřihl růžek psaní a nožem obezřetně rozřízl horní část obálky. Ruce se třásly nedočkavostí, jak již to bývá.
Na opáleném tvrdém papíru mne neznámý zval na cestu za Červeným světlem.
K dopisu byla přiložena originální stránka jedné z příhod Rychlých šípů, které vycházely ve starém časopise Vpřed po druhé válce.
Nebylo proto divu, že jsem dopis možná padesátkrát přečetl a s mrazením v zádech se připravoval na sobotní večer.

Naše výprava do Rakovnicko-Kounického kraje se stala výpravou, na kterou se nezapomíná.
Právě tehdy, na úplném konci 80. let, třetí listopadový víkend vedoucí žluté družiny Bobrů takřka obřadně předal mapu mlčenlivému nováčkovi se slovy: "Teď nás povedeš, Profesore, ty!"
Úzkou cestičkou, lemovanou sametovým křovím, jsme za chvíli na vrcholu hory.
Tam nováček, přezdívaný ne náhodou Profesor, rozložil mapu, položil na ni kompas a několik kamínků. - "Podle téhle mapy jsme na tamhletom místě" a ukázal kamsi do mlžného oparu.
Překvapivá věta v sobě skrývala kus zděšené bezradnosti, část velitelské rozhodnosti a trochu politické přetvářky. Možná však někde ve skrytu budou někteří hledat mystiku z oblasti mimotělních zážitků, či časoprostorového hledání tajemného cíle.

Věnováno Šmejkalově ohradě a všem dalším ohradám našeho dětství…

Na okraji periferie města stála dřevěná ohrada. Byla tady od nepaměti, chodili k ní kluci už z dob před válkou. Chlapec se často zastavoval u seschlých dvoumetrových kůlů a pokoušel se najít v jejich jednolité řadě aspoň škvíru, aby vyzvěděl, co je uvnitř. Kůly však stály při sobě tak těsně, že neviděl nic.
Země tu byla rozrýpaná - kdysi tu řádil buldozer. Mělo se tady stavět sídliště, ale v poslední chvíli vybrala městská rada jiné místo. Opuštěné parcely se staly obecní skládkou, výkopy dál od města zarostly trávou a křovím.
U staré ohrady z kůlů v opuštěné krajině však přesto zůstal život. Kolik dětských plánů se tady zrodilo i shořelo, kolik klukovských bitev viděla ohrada!
Co je ale uvnitř?