Obrázky, obrázky a zase obrázky. Jak už bylo zmíněno v úvodním článku zpravodajství ze 172. kolegia Akademie Jaroslava Foglara, program lednového setkání foglarologů byl velice obsažný. Proto dvěma nejrozsáhlejším debatním blokům jsou věnovány na stránkách Bohouška samostatné články. Dnešní – analýza kreseb a ilustrací malíře Jiřího Gruse se stínadelskou tematikou – se dá charakterizovat lapidárně: Obrázky, obrázky a zase obrázky…
Před oponou i za oponou Stínadel
Již v průběhu listopadového kolegia AJF jsme se okrajově dotkli kresebné nesrovnalosti v jedné z ilustrací Jiřího Gruse k nejnovějšímu vydání stínadelské trilogie. Šlo o kresbu dívčího sdružení Amazonek, kdy Jiří Grus představuje čtveřici děvčat, zatímco Jaroslav Foglar hovoří vždy jen o dívčí trojici. Po návštěvě výstavy kreseb Jiřího Gruse v pražské Galerii U lávky v Troji, a poté, co vyšla výpravná publikace s jeho ilustracemi Za oponou Stínadel, jsme se rozhodli k tématu ilustrací se zjevným rozporem s dějem a textem Foglarových románů podrobněji vrátit.
Na začátku debaty o chybách a nepřesnostech v některých Grusových ilustracích však bylo zdůrazněno to zásadní: Jiří Grus umí kreslit brilantně! Klobouk dolů před tím, jak umělcovy kresby na čtenáře zapůsobí tou pravou stínadelskou atmosférou. Prostřednictvím obrazů stínadelských zákoutí je čtenář velice sugestivně vtažen do křivolakých uliček potemnělého města. A při pohledu na drsné bitky jako by sám rozdával nebo přijímal rány od různých skupin Vontů, nebo dokonce od samotného Širokka…
Diskrepance v logice některých ilustrací je však poměrně zásadní. A tak z hlediska foglarologického považujeme za nutné na tyto chyby upozornit. Prolistovali jsme tedy výše uvedenou „Velkou modrou knihu“ Za oponou Stínadel, a v následujícím přehledu uvádíme některé kresby, kde jsou rozpory s textem, případně i nejzávažnější chyby jiného druhu…
Příliš mnoho nesrovnalostí
Str. 36 a 37: Na skicách Rychlých šípů prchajících před Vonty hřbitovní chodbou je vykreslen i Červenáček. Ten s nimi ale nebyl.
Str. 41: Na kresbě je zobrazena dřevěná (!) klubovna Rychlých šípů. Taková už ale dávno – přibližně před dvěma roky – lehla popelem. Nyní mají Rychlé šípy přece svoji klubovnu v bývalé prádelně!
Str. 43: Při napadení Emem měl Jan Tleskač ve své kůlně zhasnuto. (Pravda – to by se asi poněkud obtížně malovalo). Tleskačův zámečnický ponk se táhnul po celé délce kůlny. Největším problémem je ovšem dřevěná prkenná podlaha! Ta byla ve skutečnosti z udusané hlíny.
Str. 48: Kam se poděla oprýskaná zeď na dvou ze tří obrázků ze stejného místa?
Str. 52: Zde nenajdeme žádný rozpor s románovým dějem. Je tu však neuvěřitelný technický nesmysl: Zavěšení zvonu na provaze omotaném kolem trámu!
K tomuto problému se vyslovil akademik Martin Rosol a připojil na vysvětlení krátkou přednášku o způsobu zavěšení zvonů: „Několikrát jsem byl přítomen a pomáhal jsem myslkovickému zvonařskému mistru Votrubovi se zavěšováním zvonů. Vícekrát jsem také pracoval na instalaci elektrického zvonění pomocí lineárních motorů. Něco málo jsem se tedy o zvonech měl příležitost dovědět. Z vlastní zkušenosti tak mohu říci, že zavěšení zvonu tak, jak to vidíme na této ilustraci je naprosto vyloučené!“ uvedl Martin Rosol a pokračoval: „Zavěšení se provádí prostřednictvím zvonového závěsu, který je vyroben z tvrdého dřeva. Této dřevěné součásti se také někdy říká hlava. Ta je pak pomocí masívních přezek ze železné pásoviny pevně spojena s korunou zvonu. Celek je nakonec usazen v ložiskách upevněných ve zvonové stolici. To je trámová konstrukce zabudovaná ve zvonici. V případě ručního ovládání zvonu je k dřevěné hlavě připevněno tzv. táhlo, na kterém je zavěšen provaz, za který zvoník střídavým tahem hudební nástroj v patřičném rytmu rozpohybuje a rozezní,“ vysvětlil Martin Rosol. „Je těžko pochopitelné, proč si v tomto případě ilustrátor nezjistil, jak celé zařízení ve skutečnosti vypadá? Vždyť dnes netřeba ani stoupat někam na věž! Stačilo si jen prohlédnout několik ze stovek obrázků, které nabízí internet!“ uzavřel Martin a na důkaz svých slov ukázal několik názorných fotografií.
Mezi str. 64 a 65: Velká kresba Rychlých šípů v zahradě Uctívačů ginga: Rychlé šípy Bublinu nikdy sebou do Stínadel nebraly. Navíc – těžko by ho dostávaly dolů z vysoké zdi. Červenáček nemohl mít fotoaparát. Ten už dal před tím do zástavy Rezatým klíčům.
Str. 139: Haha-Bimbi jako žebračka se záplatami na šatech?! Ano, Haha-Bimbi byla poněkud excentrická žába z Druhé strany, která měla zřejmou zálibu v módních doplňcích (klobouček, paraplíčko) a v odvážných barevných kombinacích. Nikde však není líčena jako odrbaná špindíra v záplatovaných hadrech! Podobně je takto nepravděpodobně zobrazena i na ilustraci mezi stranami 160 a 161.
Str. 146: O Amazonkách již byla řeč dříve, snad jen ještě jedna drobnost: Písmeno „A“ měla mít děvčata na blůzkách vyšito červeně.
Dále jsme si všimli: Na řadě ilustrací mají hoši Rychlých šípů švihadla či lana přehozená přes rameno. Takto je ale nikdy nenosili! Měli je vždy pečlivě omotaná kolem pasu jako opasky, a ještě je měli překrytá svrchním oděvem. To proto, aby nebyli ve Stínadlech nápadní.
Na konec jsme si nechali obraz mezi stranami 16 a 17: Je na něm vyděšené Bratrstvo Kočičí pracky ve svém dřevníku. Štětináč je zobrazen jako biblický Lazar, oděn je v jakémsi růžovém přehozu, strhaný s naběhlými žilami! Co se stalo Štětináčovi? Téměř totožný výjev jsme viděli i na výstavě v Galerii u lávky, navíc se Širokkem přeskakujícím zeď do dvora s klubovnou Bratrstva!?? Oba tyto obrazy představují scénu, se kterou si prozatím nikdo z foglarovců, se kterými jsme o ní hovořili, neví rady.
V závěrečném rozhovoru s Romanem Šantorou v knize Za oponou Stínadel Jiří Grus tvrdí, že stínadelskou trilogii musel před jejím ilustrováním znovu přečíst. Zdá se nám, že text prolouskal jen velmi zběžně. Samozřejmě, s ohledem na objem práce a času, který musel ilustracím věnovat, je to pochopitelné. Některé z kreseb, které obsahují uvedené nedostatky se nakonec do vydání stínadelské trilogie nedostaly, některé další naopak ano. Škoda! Zbytečně to snižuje hodnotu celého vydání trojice stínadelských příběhů. Jak je možné, že nikdo z foglarovských odborníků a znalců, kteří se na vydání podíleli, Jiřího Gruse na tyto nesrovnalosti včas neupozornil?
AJF pozvala Jiřího Gruse na některé z příštích kolegií. Vzhledem ke svému velkému pracovnímu vytížení však prozatím Jiří Grus musel pozvání odmítnout. Přesto věříme, že na setkání v kruhu Akademie Jaroslava Foglara někdy v budoucnu dojde…
Ukázky některých omylů a chyb popsaných v textu článku si je možno prohlédnout v obrazové příloze
Otazníky a vykřičníky na kresbami Jiřího Gruse.
.jpg)
